„Obec Suchá Loz se pod jeho vedením rozvíjí a rozkvétá“, stojí psáno v návrhu na udělení Ceny Přístav starostovi obce Mgr. Petru Gazdíkovi. Ocenění navrhli nejen skauti, sokolové a dobrovolní hasiči, ale i Český červený kříž a Spolek žen Plkotnice; stojí za ním také Česká tábornická unie a DDM v Uherském Hradišti.
Krátce po převzetí výroční ceny ČRDM poskytl Petr Gazdík serveru Adam následující rozhovor.
Čím si, pane starosto, vysvětlujete tak širokou podporu, která se při Vaší nominaci projevila?
Strašně mě překvapila; je to úžasné ocenění mé práce – a popravdě řečeno, nikdy jsem si nevšiml nebo jsem ani netušil, že si jí tolik lidí všímá…
Možná jste tím tak trochu odpověděl i na další otázku, totiž jak na Vás udílení Ceny Přístav zapůsobilo?
Víte, já jsem nikdy žádnou takovou cenu nedostal, myslím jakožto osoba – vždycky ji když tak dostala obec. A protože jsem podobné uznání dostal poprvé, je pro mne obrovsky cenné. A když jsem nadto ještě slyšel, co všechno ostatní ocenění kolegové dělají, tak jsem za Cenu Přístav strašně vděčný. Je to prostě úžasný moment v životě – a určitě podněcuje v člověku vůli v oceněné aktivitě neutuchat. Protože přijdou chvíle, kdy mu dochází elán, už má zkrátka dost, chce a potřebuje „vypnout“. Cena Přístav je takovým impulsem k tomu, začít se snažit pokračovat dál.
Původním povoláním jste učitel, tuším, že s aprobací matematika plus zeměpis. Pomohla Vám nějak praxe na II. stupni ZŠ Josefa Bublíka v Bánově při vnímání, respektive snaze o saturaci skutečných potřeb dnešních dětí ve Vaší obci? Nebo byly a jsou v tomto ohledu jednoznačně určující Vaše zkušenosti skautského vůdce?
Ono se to tak nějak spojuje… Praxe učitele – nebo zpočátku spíš praxe studenta Pedagogické fakulty, který už tehdy pracoval – mě podnítila k tomu, abych ve zralém věku začal se skautem a s aktivitami s mládeží. Pochopil jsem, že právě tohle dětem chybí. Začal jsem vést turistický kroužek „Puchýř“, pak jsme společně s kamarády založili skautské středisko, jehož jsem vedoucím. Mohu říct, že doposud jím u nás na vesnici, která má 1100 obyvatel, prošlo asi 340 dětí. Kromě Ceny Přístav je pro mne největším oceněním, když přijde dnes už dvacetiletý, dospělý muž a vzpomene na krásné chvíle strávené na našich táborech nebo řekne, že to, co mezi nám zažil, ho směruje k dobru. A pokud se dostane na scestí, taková vzpomínka ho vybídne k tomu, aby se pokusil začít znovu a líp.
Letmý výčet Vašich zásluh sahá od zakládání nových tradic (Májové zpívání, Drakijáda, roznášení Betlémského světla, živý Betlém) přes obnovu místního Sboru dobrovolných hasičů a podporu zájmových a neziskových organizací (vč. třeba mysliveckého sdružení a Svazu včelařů) a ochranu životního prostředí (kupříkladu záchrana horních luk, kde rostou orchideje) až po zřízení internetové kavárny. Odkud čerpáte náměty k těmto aktivitám?
Právě ze zmíněných aktivit s mládeží. Když s těmi dětmi rozmlouvám, když rozmlouvám s jejich vedoucími, tak jako starosta dovedu velmi citlivě vnímat a slyšet, co vlastně chtějí. Myslím si, že málokterý starosta se dostane do tak úzkého kontaktu s mladou generací jako já. Často mají právě mladí lidé ty nejlepší nápady.
Navrhovatelé vypíchli coby Váš konkrétní čin ve pospěch dětí přece jen poněkud netypickou událost. Patrně nad rámec svých starostovských povinností jste „na vlastní pěst“ zjistil, že žena která si dobrovolně vzala život v katastru Vaší obce, měla syna. Vypátral jste, že žije v dětském domově v Uherském Ostrohu, kontaktoval jste ho a na její pohřeb přivezl. Jak jste celou tuto situaci tehdy vnímal? A víte, co je s oním chlapcem dál? Máte o něm nějaké zprávy?
Na té věci pracuji dodnes, protože si myslím, že příslušný zákon – tak, jak je napsaný – situaci, která tam vznikla, řeší velice špatně. Několik kolegů – starostů mně pak řeklo: Pán Bůh zaplať, že to neřešil úřad, který by se tím vlastně zabývat měl, ale že to dopadlo takto… Nicméně, celá záležitost mě podnítila i k dalším krokům a další aktivitě za změnu ostudné praxe.
Vaše krédo zní: „Žít tak, aby lidé kolem mě byli šťastnější, a pak jsem šťastný i já“. Co pokládáte při své práci ve prospěch mládeže za nejpřínosnější?
Myslím si, že všechen čas, který dospělí lidé tráví s mládeží, se jim bohatě vrátí. Zásadní ovšem je jim potřebný čas skutečně věnovat – mladí lidé musí vědět, že jste jejich kamarád, že to s nimi myslíte dobře. Když si získáte jejich důvěru, sami si Vás pak najdou. Dětem a mladým lidem, pokud se dostanou do tíživé životní situace nebo na scestí, může taková důvěra pomoci k tomu, aby znovu našli správnou cestu.
Jaký je Váš názor na Bambiriádu jako takovou?
Bambiriáda je úžasná akce. Dnes jsou totiž děti obklopeny obrovským množstvím podnětů, které se na ně valí ze všech stran: televize, počítačové hry a já nevím, co všechno ještě… Ale zážitek autentického přátelství, kamarádství, podané ruky nezažijí – chybí jim sociální kontakt. Bambiriáda jim může ukázat, že právě tohle je tím nejlepším, co mohou zažít: získat kamarády, skvělou partu lidí, o kterou se mohou opřít.
Chtěl byste dodat něco, o čem si myslíte, že by bylo dobré, aby v této souvislosti ještě zaznělo?
Moje zkušenost starosty potvrzuje, že mládež je skutečně naší budoucností, jakkoliv je to už notně otřepaná fráze. Jenže málokde se v tomto smyslu opravdu něco konkrétního dělá. Nejde přece pouze o nákup počítačové techniky do škol… Velké částky peněz se investují do mnohých zbytečných věcí; obce, města, ministerstva a úřady by se měly postarat spíš o to, co je smyslem Bambiriády – aby děti neměly jenom technické a materiální zázemí, ale aby dostaly i zázemí citové a aby se jim dostalo důvěry – to všechno jim dnes čím dál víc chybí.
Děkuji za rozhovor.
