Dvě desítky dětí a mladých lidí měly v pátek 23. května 2008 možnost setkat se na pražské Bambiriádě na Střeleckém ostrově u diskusního „kulatého stolu“ s generálporučíkem Tomášem Sedláčkem. Veterán druhé světové války a politický vězeň komunistického režimu přiblížil zástupcům Národního parlamentu dětí a mládeže (NPDM) dramatická místa naší historie, která sám zažil, a podělil se s nimi i o své osobní vzpomínky a názory.
Bylo znát, že jeho zhruba hodinové vyprávění mladé posluchače upoutalo; někteří mu pokládali dotazy – a vzhledem ke způsobu, jakým na ně odpovídal, by mu nejspíš jen málokdo z nich „sám od sebe“ hádal jeho devadesát let. Nositel řady českých i zahraničních vyznamenání Tomáš Sedláček se hned úvodem skromně ohradil proti označení „hrdina“, citovanému moderátorem „kulatého stolu“ z internetového zdroje. 
„Nejsem žádný hrdina a nepovažuji se za žádného hrdinu. Snažil jsem se prostě splnit svoji přísahu, kterou jsem složil tehdy ještě prezidentu Masarykovi – na což jsem velice pyšný. Pokud se mluví o hrdinech, znám spoustu přátel, kteří položili ve válce své životy: jako letci, jako parašutisté, jako tankisté – na východě nebo na západě – a ty je možno považovat za hrdiny… Pokud se chcete setkat se skutečnými hrdiny, navštivte v Resslově ulici chrám svatého Cyrila a Metoděje, zajděte dolů – tam, kde bojovalo těch sedm parašutistů, kteří odpravili Heydricha – a snažte se postát, zamyslet se a představit si, jak těchto sedm parašutistů bojovalo do posledních chvil. To jsou skuteční hrdinové,“ pronesl generálporučík Sedláček.
Host doprovodného programu letošní Bambiriády se narodil 8. ledna 1918 a v armádě působil jako dělostřelec. Po okupaci Československa se v roce 1940 dostal tzv. balkánskou cestou do Francie, pak strávil čtyři roky v Anglii, kde dostal paradesantní výcvik. V roce 1944 byl mezi důstojníky vyslanými na východní frontu; zúčastnil se počáteční fáze bojů o Dukelský průsmyk, bojoval i ve Slovenském národním povstání… V únoru 1951 byl zatčen a po roce samovazby a tvrdých výsleších odsouzen ve vykonstruovaném procesu za údajnou velezradu k doživotnímu vězení. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960; po roce 1989 se dočkal rehabilitace.
Co bylo určující pro jeho rozhodnutí stát se vojákem? Jak vnímal situaci po Mnichovské dohodě 1938? A kdybychom se tehdy bránili, „chytili by se spojenci za nos“ a pomohli by nám?, ptaly se ho děti. Tomáš Sedláček je přesvědčen, že ne. „Podle mého názoru by to byl zoufalý a zbytečný boj,“ míní. „Spousta lidí říká, že jsme nebojovali; mně to nemůže nikdo říct – já jsem se snažil bojovat. My jsme se snažili bojovat tak, jak to bylo v našich možnostech. Říká se také, že tím, že jsme nekladli větší odpor, morálka národa klesla. To je sice možné, ale když si vezmete jako příklad třeba Jugoslávce, kteří bojovali skoro celou válku – a velice statečně – a potom, když byl mír a prezident Tito umřel,… tak se tam mezi sebou porvali ´jako koně´… Čili ono je to trošku složité. Ale jestli někdo říká, že jsme nebojovali, tak se mýlí. My jsme se snažili bojovat – tak, jak to v našich podmínkách šlo,“ opakuje generálporučík.
Co bylo pro něj za války v zahraničí nejtěžší? Stýskalo se mu po domově? Jaké tam měl myšlenky? A dnes? Dá se proti islámskému terorismu bojovat? Jak? Konvenčními zbraněmi, nebo by měl Západ použít více diplomacie? Tak zněly některé z dalších otázek, které k němu mladí účastníci a účastnice besedy měli.
Čelit náboženskému fanatismu je podle válečného veterána Tomáše Sedláčka značně komplikované. Zároveň ovšem zdůrazňuje význam svobody, zvláště v globalizovaném světě. „Musíme si uvědomit, že kdekoliv je porušována svoboda…, dotýká se to i nás, i když je to tisíce kilometrů daleko. Naše svoboda byla vykoupena velice těžce a velice krutě. Je třeba ji stále pěstovat a udržovat, aby se zase neobjevil nějaký Adolf Hitler nebo někdo podobný, anebo aby ti (náboženští fanatici), co bojují tímto (teroristickým) způsobem, nám svobodu nějakým způsobem nenarušili. Ale jak to udělat, je velmi složité. Myslím, že jednou z možností je, že naše armáda tam vysílá naše výsadky – a že aspoň tímto způsobem se podílíme na celosvětové snaze o mír,“ soudí Tomáš Sedláček.
Čas vymezený pro „kulatý stůl“ v jednom ze stanů bambiriádního areálu účastníkům debaty rychle uplynul. Generálporučík závěrem dostává od dětí na památku malovaný hrnek a loučí se s nimi: „Děkuji, že jste mě takhle poslouchali, moje nebožka manželka tomu říkala ´harašení s halapartnama´… Já jsem rád, že jsem se s vámi setkal – a přeji vám, abyste svůj život prožili jednodušeji a méně kostrbatě, než jsem ho třeba prožil já, a abyste se dočkali toho, že tento stát bude žít v klidu, míru, demokracii a svobodě.“
…A jak hodnotí besedu ti, kterým byla určena? Člence NPDM a žákyni olomoucké základní školy Renatě Křížové se setkání velmi líbilo. „Myslím, že jsme všichni rádi, že jsme měli možnost se s panem Sedláčkem setkat. Asi nejzajímavější bylo, jak vyprávěl o druhé světové válce, jak během ní putoval a kde všude bojoval. Taky bylo pěkné, jak řekl, že je rád, že se dožil dnešní doby – a že konečně uviděl, že to, zač bojovali, už je konečně tady,“ odpověděla na dotaz, co ji zaujalo. Její kolegyni, středoškolské studentce Zuzaně Vláčilové zase neuniklo, „jak pan Sedláček mluvil o angličtině: jak se naši vojáci za války učili ve Velké Británii angličtinu vlastně díky ženám – bylo to zajímavé zpestření – a taky určitě, jak říkal, že je rád, že se dožil této doby. Krásně řečeno to bylo,“ konstatovala studentka.
