Woodcrafteři si vybrali k připomenutí dvacátého výročí obnovení své svobodné existence den památky Cyrila a Metoděje. S trochou nadsázky se mi chce napsat, že jsem mezi pohanské rudochy na Kosí potok nedaleko Michalových Hor (u západočeské Plané ) dorazil v den svátku slovanských věrozvěstů pozdě, ale přece. A rád.
Woodcraft je malebný, o tom se hodně píše a hezky čte. Nejlepší je k němu ale aspoň trošičku přičichnout, na chvíli, tři čtyři hodinky. Totiž pokud člověk není woodcrafter – a to já věru nejsem.
Louky, které liga nakoupila na Tachovsku, jsou krásné. Udržované, čisté, skoro se nechce věřit, že tu před pěti sedmi lety rostly pralesy bolševníku a země že tu byla pustá, lidskou šlépějí netknutá. Soustavná péče je tu znát. Pokud je někde práce matkou sympatického pokroku, je to právě tady. Traktůrek a brigády …kosení na Kosáku, myslím, že tohle musí mnohým ligistům znít často v uších.
Na lukách stojí týpka a pase se kůň. A o kus dál stan olbřímí, dance lodge, shromaždiště či aréna pro sněmování, tanec a hry. Woodcrafteři sami malební, šumní, v kacabajkách a čelenkách, v mokasínech i bosí, mladí i staří. 
Dítek mnoho – a hodných, tichých a úžasně trpělivých, protože v obřím stanu se řeční, vzpomíná, trochu nostalgicky, trochu věcně, vždy ale zajímavě. Vzpomínání je vždy víc pro dospělé a méně pro děti, ale děti indiánských přátel jsou v tom barevném světě korálků, třásní, bederních roušek někdy zrovna nepatrných vážně hodné.
Vtipní spíkři, dva mladí mužové oblečení z hecu do prvorepublikové módy, se při provázení sněmem drobně hecují a oslovují „pane rado” a „pane řídící”…Obnovitelé LLM z doby před dvaceti lety obracejí pozornost necelých dvou stovek shromážděných k časům předlistopadovým i porevolučním, náčelnice Trnka i její kolegové ceremoniálně udílejí pocty zvané u woodcrafterů činy, řeč drží první šéf LLM Logan, pak dlouholetý náčelník Tokaheya, vzpomíná se na charismatického woodcraftera Milouše Stárka – Mahykana i na návštěvu Dee Seton, dcery zakladatele světového wodcraftu na jednom z prvních sněmů v devadesátých letech.
Po sněmu následuje indiánská hostina a pak zpěvy a tance.Všechno se mi líbí a na zdravém vzduchu chutná. Filip s Terezkou, nadšení vedoucí banátského táboření z řad woodcrafterů, se s chutí dávají do debaty o nadcházejícím třetím ročníku tábora pořádaného pro děti krajanů v rumunském Gerníku.
Ono je to těžké, namačkat do jednoho textu dojmy z návštěvy, byť jen čtyřhodinové. Sleduji ligu dvacet let. Je mi jasné, že i ona má své trampoty a prohry, že malebnost bývá někdy potlačena bitkami a všelijakými různicemi. Jako všude. Můj pohled bude vždy poněkud neobjektivní – mám mezi Setonovými následovníky pár přátel, kterých si považuju. Jejich konání mi vždy přišlo smysluplné. Soustavné, hravé, náročné k sobě a někdy i k druhým.
Považte! Dospělí lidé na sobě pracují: snaží se vyrábět hezké věci, žít alespoň trošku v souladu s přírodou, čistě a slušně tábořit a používat při tom přírodní materiály, zdokonalovat svůj život třeba tím, že se naučí v rekordně krátkém čase rozdělat oheň prastarým a přírodním způsobem, ocílkou nebo třením dřev. Nestydí se něco učit, na věk nehledě, a když usoudí, že postoupili v té snaze o příčku výš, podělí se o tu radost s přáteli veřejně. Požádají o přiznání pocty, morálního uznání uprostřed svých kmenů … Hraní, mohli byste říci. Ano, přitakám, ale taky pestrý život, nápaditost, zkrátka něco, co stojí za to pochválit.
Ligo, všechno dobré k narozeninám.
Tomáš Novotný
(autor je předsedou Asociace turistických oddílů mládeže)
