U Petra. Malebné údolí, na jehož úbočí ze skály vyvěrá průzračný potok plný raků a jiné zvířeny. Na potoce stojí několik mlýnků, k nimž již po generace přijíždějí místní lidé mlít obilí. Nedaleká vesnice Gerník, v níž v současné době žije okolo dvou set duší. Oblast českého Banátu, oblast na jihu Rumunska, kde se v předminulém století usadili a vesnice založili lidé, kteří přišli od nás, z české kotliny. Svou kulturu, tradice i jazyk si úzkostlivě střežili, a proto dodnes zní po několika vesnicích této oblasti český jazyk. V některých více, v některých méně.
Kdybyste zamířili z Gerníku v druhé polovině července směrem k Petrovi, mohli byste spatřit na louce u mlýnků dvanáct podsad, dvě týpí a jedno velké šapitó. Náš tábor.
Na nápad uskutečnit letní dětský tábor pro děti českých krajanů v Rumunsku přišli před téměř pěti lety předseda České rady dětí a mládeže, woodcrafter Aleš Sedláček a předseda Asociace turistických oddílů mládeže Tomáš Novotný. Od myšlenek neměli daleko ke skutkům, a tak se před čtyřmi lety poprvé vztyčily týpí a podsady na louce pod Gernikem. Uskutečnily se dva turnusy vedené zkušenými „tomíky“. Na každý dorazilo přes dvacet dětí. My jsme do prvního ročníku přispěli jen svou účastí na indiánském dni. Nicméně nás okouzlilo místo tábora, bezprostřednost a nadšení místních dětí i otevřenost dospělých z vesnice.
Druhý rok jsme jeli již jako vedoucí druhého turnusu. První turnus vedli opět Ondra Šejtka a Tomek Hurt z A-TOMu. Dětí přijelo na oba běhy méně, ale podařilo se (zejména díky panu učiteli Petru Skořepovi) navázat kontakt s krajany ze Srbska a tak na tábor přijely tři srbské děti.
Třetí rok už byl jen tábor jeden. Dětí bylo osmnáct. Poprvé ale přijely děti z Bígru, které se shodou okolností nedozvěděly či neodvážily na tábory v minulých letech.
V květnu letošního roku jsme jeli na tradiční přípravnou cestu do Banátu. Jeli jsme tam také trochu s obavami. Každý rok bylo dětí méně a méně, neb mnohé odešly s rodiči do Čech, a pokud se letos nepřihlásí dost táborníků, hrozilo by, že se tábor neuskuteční. Čekala nás však samá krásná překvapení. Od několika rodičů jsme slyšeli, že děti o táboře mluví celý rok a moc se těší na léto. Většina dětí, které s námi byly na loňském táboře, se chtějí zúčastnit znovu a vzít s sebou kamarády, kteří ještě nikdy na táboře nebyli.
I přes to, že člověk si v Banátu nemůže být jistý konečným počtem dětí do chvíle, dokud tábor nezačne, odjížděli jsme s pocitem, že dětí dorazí dost a na tábor se těší.
A to je ta největší odměna, jakou jsme mohli dostat.
