Osobní zkušenost z tábora pro nevidomé a slabozraké děti 2011.
Konec července není příliš šťastný. Chlad, deštivo, šedivé počasí. Nevidomým a slabozrakým dětem nezačíná čtrnáctidenní tábor ve Veverské Bítýšce moc hezky. Účastníci se sjíždějí z celé České republiky a druhý rok také i z nedalekého Rakouska, protože se pořádající organizace Tyflocentrum Brno, o.p.s. zapojila do evropského projektu příhraniční spolupráce s názvem Ani nevidomé hranice nerozděluje.
Na 26 dětí a 24 vedoucích ale čeká motivační celotáborová hra podle knížky Geralda Durella Mluvicí balík a všichni se už nemohou dočkat!
Jako vedoucí jsem věděla, do čeho jdu, i když jsem několik let tábor vynechala. Moc se tady nezměnilo – chatky stejné, v jídelně křesťanského tábořiště YMCA stále visí kříž… Jen mezi dětmi stěží hledám známé tváře. Z malé Simonky, které jsem dělala „strážného anděla“ před sedmi lety na jejím i mém prvním táboře, je teď pubertální slečna. Ale ten úsměv zůstal stejný! S nadšením se zdravím také s některými dalšími vedoucími, kteří přetrvali z minulosti dodnes.
Později odpoledne, když už byly na místě všechny děti, ubytovaly se, vybalily věci a pusy se jim nezastavily od povídání, dostala jsem na starost holky, s nimiž bylo třeba projít tábor a pomalu nacvičovat trasy. „Malé holky“ sice už nejsou tak malé, ale prostor si z minulých let příliš nepamatují. Po tábořišti se chodí bez bílé hole, protože by mohlo docházet ke zraněním. Ony vlastně nejsou ani potřeba, po pár dnech by nevědoucí pozorovatel ani netušil, že se v areálu pohybují zrakově postižení, jak to „mají zmáknuté“. Pouze v kritických místech jsou nataženy vodicí provázky a mladší účastníky pokaždé doprovázejí vedoucí. Ale výhradně pohledem a slovní navigací – kdybychom děti pořád vodili za ruku, neudělali bychom jim do života dobrou službu.
Mnoho lidí, kteří neznají kontext, nás odsuzuje: „Vy jste zlí, takto se chovat! Proč tomu chudákovi nepomůžete a necháváte ho trápit?!“ Kdo nezkusil, těžko chápe, že opak je pravdou. Právě naše „krkavčí“ chování dětem se zrakovým postižením pomáhá. Cílem rehabilitačního tábora je totiž zejména získávání zkušeností pro samostatný život, samostatný pohyb, nácvik orientace a soběstačnosti. V začátcích bylo těžké si zvyknout a být trpělivý, protože všechno také mnohem déle trvá…
Letošní táborovou knihou i hrou byl Mluvicí balík. Hned první den se účastníci naučili zpívat „táborovku“, píseň složenou vedoucím Jirkou. Řešení etapových her přijde člověku, zvyklému na „normální“ tábory, naprosto unikátní. Stezky a sítě z lan s rolničkami, obohacené o záclony, plastelínu či jehličnatou větvičku… A neobvyklé aktivity jako je ptačka, puťák a simulování restaurace. Líbí se mi ranní nástupy, které se dělají v kruhu. Nejkrásnějším rituálem je potom večerka, kdy kruh účastníků, spojených rukama, zpívá na jímavou melodii slova: „Dobrou noc vám, které rád mám…“. Po doznění vyšle hlavní vedoucí stisk ruky, který mlčky oběhne kruhem, a když se vrátí zpět k němu, popřejí si všichni dobrou noc. Maličkost, která ale neuvěřitelně posiluje celý kolektiv, v takové chvíli všichni cítí sílu pospolitosti a jsou zapomenuty všechny nepříjemnosti. Kouzlo pro dospívající je třeba i v tom, že může každý večer držet za ruku někoho, koho má rád…
Denní program je ale velice náročný. S dětmi je nutné být nepřetržitě od rána do večera, a i když je vedoucích téměř tolik co dětí, je to vyčerpávající. Při denním vstávání v sedm ráno mi občas musela pomoct sklenička studené vody. Jak píší děti v denních kronikách: „Pak byla hygiena, potom snídaně a poté nástup, kde se zpívala táborovka.“ Dopoledne se obvykle četla kapitola z táborové knížky a potom se podle ní hrála etapová hra. Po poledni následují Neklidy, opaky poledních klidů. Rukodělné aktivity, hraní speciálně upravených deskových her, karet… Potom třeba koupání nebo projížďky na kánoi po řece Svratce, nácvik různých dovedností jako rozeznávání mincí a bankovek, rozdělávání ohně, stavění stanů, což se bude později hodit. A do toho všechny „obyčejné“ úkony jako je mytí, cesty na WC, svačinky, které tady ale dostávají úplně jiný rozměr. Myslím, že právě toto – stálé udržování pozornosti, věnování se dětem nebo aspoň monitoring, kde děti jsou a co dělají – vyčerpá nejvíc.
Speciálními aktivitami jsou puťák a ptačka. Ptačka je výlet do většího města, kde každé dítě samostatně nebo mladší ve dvojicích plní úkoly, musí se samy zorientovat, oslovit kolemjdoucí a poprat se s jejich vysvětlením. Trénují se v prostorové orientaci a chůzi s bílou holí a také se učí nebát se zeptat. Vedoucí, strážný anděl, jde v malé vzdálenosti za dětmi, hlídá jejich bezpečnost a je pořád připraven zasáhnout. I tady se setkáváme s kritickým postojem neznalých kolemjdoucích, ale jiní naopak velmi rychle pochopí, o co jde, a stávají se ochotnými „spoluhráči“. Puťáky jsou dvoudenní, skupinky dětí vycházejí z tábora podle předem připraveného popisu trasy, který dostanou buď v Braillově písmu nebo nahrané na diktafonu. Večer si děti samy staví stany, vaří na liháči v ešusu polévku a vedoucí je zase jen z dálky hlídají.
Po takových dnech, nabitých zážitky a nezvyklým množstvím pohybu, je peklo soustředit se ještě na večerních poradách. Moc se mi ale líbí, že hlavní vedoucí začíná každou slovy: „Děkuji vám za dnešní den…“
Jednou během tábora jsem cítila i zlost. Ne na nikoho konkrétního, ale na celou společnost a tuto dobu. Bylo to po simulační hře na restauraci, kde vidící „číšníci“ – vedoucí schválně při kasírování šidí děti, aby na to byly do budoucna připravené! Je to bohužel realita, a ne moc lichotivě vypovídající o našem světě.
Na dětech mě nejvíc překvapilo, jak jsou narozdíl od zdravých dětí hodné. Kdo má zkušenosti s oběma skupinami, pochopí, o čem mluvím. Jako by si děti se zrakovým postižením uvědomovaly, jaké jim hrozí nebezpečí, jsou disciplinované a až na výjimky poslušné. Na čem to můžu uvést, je večerka: nestalo se, že bychom po večerce někoho naháněli po táboře, nebo vyháněli z cizí chatky. A ačkoliv mají děti různé zdravotní problémy, jsou v pohodě, umí si užívat života a radují se i ze zdánlivých maličkostí – třeba zpěvu ptáčka.
Hlavní, na co si člověk při kontaktu s nevidomými musí zvyknou, je jejich svérázný humor. O čem se vidící stydí nebo bojí mluvit, tomu se slepí smějí a ještě si dělají srandu ze zaraženého „koukavého“. Třeba: „Budeme číst od nevidím do nevidím!“ Reakce vedoucího: „To je na táboře pro nevidomé celkem reálná záležitost.“
Rozdílné je také vnímání běžných věcí. Nemohla jsem vykřiknout: „Hele, děcka, čáp! Koně!“ Protože když jsou vzdálení víc než na dosah ruky, pro nevidomé dítě je tato informace bezcenná… Ještě jsme měli na svačinku „masážní sušenky“ (Princess) a holky si během jedné snídaně asi patnáct minut prohlížely nadšeně hvězdicovité dno obyčejné skleničky na čaj.
Zajímavou, ale ne neznámou zkušeností, je také pobyt německy mluvících dětí mezi českými. Mnoho Čechů se ve škole učí němčinu, občas spolu účastníci komunikují i „neutrální“ angličtinou. I když je ve většině případů přítomný i tlumočník, vedoucí Zdenda, během her v namíchaných družinkách se musejí děti spoléhat jen na sebe. A jde to! Dlouholetí vedoucí už mají z dřívějších let, kdy jezdili do Bitýšky pro změnu Němci, naučené fráze a pokyny. Není ale nouze i o kuriózní situace, třeba když rakouské dítě dostane ve výtvarné dílně pokyn: „Plácen zí dý hlína!“
Tábor se zrakově postiženými je školou v mnoha směrech, ale hlavně školou komunikace. Jak nepřesně a vycpávkově člověk mluví si uvědomí až v okamžiku, kdy se musí vyjadřovat přesně a účelně a ještě k tomu rychle. A nebo dokonce rychle a německy! Dalo by se napsat mnoho řádků, upozornit na spoustu dalších zážitků, ale to zase někdy příště.
Děkujeme všem, kteří přispěli na konání této akce.
Foto Radek Pavlíček
