Letos není žádné kulaté výročí událostí 21. srpna 1968, ale to ráno mi zůstane v paměti navždycky.
Bylo mi čtrnáct, byly prázdniny a den předtím jsme se vrátili s tátou z vodácké výpravy. Utahaní, šťastní, bylo to moc fajn.
Budí nás vytrvalé řinčení telefonu. Ještě je šero… Volají známí, ke kterým jsme měli jet na výlet. Obsazují nás prý Rusové…
Únava a rozespalost je ta tam, jsme okamžitě na nohách, ač je před pátou ráno.
Tátův ateliér byl jen kousek od nynější Evropské třídy, hlavní silnice směrem k pražskému letišti v Ruzyni. Nebo spíš ve směru z Ruzyně.
Vrháme se k oknu. Je slyšet zlověstné hučení a vrčení.
Každou minutu přeletí obzor mohutné letadlo s podivně zdviženým zadkem – Antonov, přivážející vojáky, tanky a obrněná auta. Po silnici od letiště se šine nepřetržitý proud tanků, který nemá konce.
Pouštíme rádio a zděšeně posloucháme, že nás obsazují spojenecká vojska. Voláme dalším známým…
A pak vycházíme na ulici. Ještě není ani šest ráno, venku kromě nepřetržitého hučení je všude mrtvo a liduprázdno. Jsou přece prázdniny…
Tanky postupně obsazují strategické křižovatky. Na dohled máme asi čtyři – dva přímo před domem na křižovatce u vysokých škol, další na okraji Kulaťáku…
Sedáme do auta a táta ho odváží bočními ulicemi kousek za Kulaťák do podzemních garáží. Snad bylo štěstí, že táta měl – v té době už vlastně docela starou – Volhu carevnu, kterou sovětští vojáčci znali jako vládní a vojenské vozidlo, a tak nás nikdo nekontroloval, nezastavil.
V garáži táta pouští autorádio. Rozhlas vysílá výzvy všem lidem, aby se nestavěli na odpor, aby zachovali klid… Hlasatelům se chvěje hlas, když hlásí, že rozhlasové redakce v jiných městech ukončily vysílání, obsazeny vojáky, a upozorňují, že se to může stát i v Praze. Přestávají fungovat telefony. Hlasatelé popisují situaci na Vinohradské třídě, před budovou Rozhlasu stojí tanky a střílí se tam. Až uslyšíte hymnu, bude to konec vysílání…
Poprvé v životě vidím tátu plakat. Sedí, poslouchá, a z očí se mu řinou slzy…, ani se je nesnaží utírat.
Nemůžeme tam sedět věčnost, rádio zmlklo, a tak vyrážíme do ulic. Procházíme Dejvickou, která se i přes časnou hodinu hemží lidmi, postávající hloučky vzrušeně diskutují. Snaží se také debatovat s vojáky z obrněného vozu, ale hoši ani nerozumí rusky. Kdoví, odkud je naverbovali.
Od kohosi dostáváme smuteční trikolóru na klopu – čtyři barevné tkalounky, modrá, bílá, červená a černá stužka na malém zavíracím špendlíku.
Suverenita. Svoboda. Samostatnost. Klid, pasivní rezistence. Slova, která zněla z rozhlasu to ráno tolikrát…
Na náš dům míří hlaveň tanku. Jeho posádka, to jsou mladičcí kluci v uniformách, holobrádci snad jen o rok, dva starší než já. Po ulicích se objevují nápisy, letáky proti okupaci, vycházejí zvláštní vydání novin. Lidé obracejí směrovky na silnicích, aby zmátli okupantům cestu. Národní muzeum je poďobané střelbou.
Další události se mi slévají do rozmazaného pásma.
Lidé bojují proti okupaci a za svobodu všelijak – hlavně „jinak“, jak nás nabádal rozhlas v prvních dnech. Podepisují se petice, vyprávějí se vtipy, ale život jde dál.
Někteří lidé dávají najevo své postoje i nadále – měla jsem štěstí na skvělé učitele a později profesory na gymnáziu. Jen vojáci setrvávají. Už ne v ulicích a s tanky, ale jsou tady, a všichni to víme. Dlouhých 23 let…
Sled událostí srpna 1968 hodinu po hodině zachytil projekt Ústavu pro studium totalitních režimů:
http://www.ustrcr.cz/cs/srpen-1968-chronologie
Fotografie z archivu Pavla Macháčka, (USTR ČR)
#srpen1968
