Redakce zpravodaje ADAM.cz dlouhodobě spolupracuje s projekty uchovávajícími příběhy lidí, kteří trpěli v dobách nesvobody.
Dává tedy prostor projektům typu Příběhy bezpráví nebo Příběhy 20. století a společnostem, jako jsou PANT nebo Post Bellum.
Chceme nyní připomenout příběh, který na přelomu loňského a letošního roku vyvrcholil výstavou v Plzni. Upozornil nás na něj Tomáš Chytka, povoláním lékař-neurochirurg, jeden z respondentů ankety časopisu Archa.
Tomáš Chytka vypráví: „Cítím hrdost při práci s dílem malíře, scénografa a kostýmního výtvarníka a také mého tchána Bedřicha Bartáka. Ale když dovolíte, rád bych tuto myšlenku trochu rozvinul. Myslím si totiž, že má smysl o výjimečných lidech mluvit, a předávat tak dál i jejich poselství.
Bedřich Barták byl můj tchán, i když jsem ho osobně nepoznal. S jeho prací jsem se seznámil až po jeho smrti, když jsme s manželkou Annou, jeho dcerou, třídili pozůstalost. Rukou mi prošly stovky až tisíce Bartákových obrazů a já jsem si uvědomil, že z jeho díla sálá něco výjimečného. Je tam opravdovost, nepodbízivost, osobní přístup k tématu, nápad, vtip, harmonie, divadelní éteričnost, zkrátka umělecká reflexe, která by si zasloužila, aby zůstala zachována i po autorově smrti.
A ta jedinečná technika! Bedřich Barták měl dar „dlouhé linky“, během několika tahů štětcem nebo perem dovedl ve chvilce načrtnout kompozici celého obrazu. Započali jsme tedy činnost záchranného charakteru k uchování díla. Tam, kde bylo třeba, jsme nejprve přerámovali stávající obrazy tak, aby byla zachována původní autorova barevná koncepce. Neadjustovaná díla jsem pak chodil rámovat a snažil se zkombinovat barevné provedení mezi fasetou, paspartou a rámem. Na začátku byla skutečně jen myšlenka a nutkavý pocit, že když něco sám neuděláte, tak to vůbec nebude, ale teprve vlastním přičiněním s pomocí rodiny, Bedřichových blízkých přátel, kteří na něj dodnes nezapomněli, a s podporou patřičných uměleckých institucí bylo vynaložené úsilí nakonec korunováno zrealizovanou výstavou. A když kdokoliv na výstavu přijde a přinese mu to potěšení nebo jen příležitost k zamyšlení, cítím hrdost i na výsledek své kreativity.“
Bedřich Barták
se narodil 27. září 1924 v Plzni jako syn Antonína Bartáka, dirigenta a šéfa opery Plzeňského divadla J. K. Tyla.
Po gymnáziu studoval na Státní grafické škole a po válce pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale nebylo mu umožněno ji dokončit. Za války byl Bedřich Barták totálně nasazený a po válce byl minulým režimem odsouzen v zinscenovaném procesu na 12 let těžkého žaláře. Po částečné rehabilitaci v roce 1974 se Barták vrátil do plzeňského divadla, kde hostoval již v letech 1947–1948, a jako scénograf a kostýmní výtvarník zde až do roku 1991 spoluvytvořil více než 175 inscenací. Kromě divadelních návrhů, kreseb, obrazů a grafiky se Bedřich Barták během svého života věnoval restaurování a tvorbě obrazů a nástěnných fresek v celé řadě kostelů v České republice i na Slovensku. Bedřich Barták byl soudně kompletně rehabilitován v r. 1990.
Zemřel 20. března 1991.
Výstava děl Bedřicha Bartáka s názvem „Útěky z nesvobody“ se konala ve foyer Malé scény Divadla J. K. Tyla v Plzni (září 2017 – leden 2018). Tematicky navázala na projekt Západočeské galerie Tenkrát v Evropě — Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953.
Česká televize o scénografovi a malíři Bedřichu Bartákovi natočila pořad s názvem: Doly místo divadla. V Plzni vystavují útěky z nesvobody scénografa Bedřicha Bartáka, který můžete zhlédnout zde.
O Bedřichu Bartákovi se můžete dočíst také zde
http://www.menetekel.cz/m/osobnosti/bedrich-bartak/
Související výše zmíněné projekty:
https://www.jsns.cz/projekty/pribehy-bezpravi
http://www.pribehy20stoleti.cz/
http://www.muzeumvkrabicce.cz/
http://www.pametnaroda.cz/
