Rozhovor s předsedou České rady dětí a mládeže Alešem Sedláčkem u příležitosti jejího dvacetiletého jubilea
Začnu otázkou řekněme z šeré minulosti. Jaké tři hlavní rozdíly bys uvedl v argumentaci proti někomu, kdo by chtěl přirovnat Českou radu dětí a mládeže k někdejšímu SSM, tedy Socialistickému svazu mládeže, známému z éry komunistického režimu?
První je určitě fakt, že Česká rada vznikla „zespoda“. Jde o soukromoprávní subjekt založený osmi organizacemi, které s dětmi a mládeží pracovaly. Od čehož se odvíjí to, že jde o subjekt nezávislý. 
Ne nezávislý na jeho členech – naopak, na nich je závislý přímo – ale nezávislý na veřejné moci. A i kdyby někdo oponoval, že od ní postupně začal daný subjekt brát dotace, tak ty nikdy nevedly k tomu, že by musel být vůči oné moci servilní nebo jí byl názorově zavázán. A za třetí, troufám si tvrdit, že atmosféra – mohu ovšem soudit jen podle dobových svědectví, článků a vzpomínek pamětníků – je jiná, férovější, a tak i spolupráce mezi organizacemi stojí na rovnější bázi než v případě Socialistického svazu mládeže.
A teď podobná otázka, ovšem z šeré současnosti. Jaké tři hlavní rozdíly odlišují ČRDM od neziskovek-pijavic, o kterých občas hovoří prezident Miloš Zeman, případně někteří jiní?
Na začátek bychom asi museli stanovit předpoklad, že ti, kteří o nich hovoří, vědí, o čem hovoří. Což si nejsem vůbec jist. Ale dejme tomu, že tou „pijavicí“ má být někdo, kdo bere dotace za účelem jejich použití na činnost jinou než veřejně prospěšnou, deklarovanou v poslání nebo účelu té organizace. Čili chce nějak oklamat stát a peníze použít na něco jiného, nepotřebného a neprospěšného. 
Věřím, že naši členové nebo ti, co „pijavicemi“ nejsou, dělají přesný opak: realizují svá poslání, a dotace mohou pobrat, jen když se jejich poslání protne s konkrétní státní politikou. Dotace, které jdou do našeho sektoru, pokrývají menší část finančních potřeb – tu větší vybíráme od rodičů nebo od členů. 
Naše dětské a mládežnické organizace díky tomu realizují své poslání, nakládají transparentně a účelně se státními nebo jinými dotačními prostředky a obecně nevyvádějí žádné peníze „ven“ – tedy někam, kam nepatří. Bez ohledu na to, jestli jsou to peníze od státu nebo od jejich členů. Čili hospodaří se svěřenými prostředky s péčí řádného hospodáře.
Pokud je už nyní tedy zřejmé, že ČRDM není ani „novodobé SSM“, ani „nezisková pijavice“, nabízí se otázka po skutečné pozici České rady dětí a mládeže v naší společnosti. Čím se za oněch dvacet let uplynuvších od jejího vzniku stala? A je tím, čím se měla stát?
Já bych neřekl „měla stát“, to značí nějaký dokončený proces. Ono taky na začátku nikde nebylo řečeno, že za dvacet let ta organizace musí být v konkrétním bodu. Myslím, že nikdo si to zkraje nedokázal představit, a proto byl nalinkovaný jenom směr: že ČRDM bude partnerem státu v oblasti neformální výchovy a vzdělávání… Za ta léta se taky řada příležitostí pro takové partnerství naskytla. Na počátku, v devadesátých letech, tady vznikla spousta zajímavých neziskových organizací, ale trvalo dlouho, než si k sobě se státem našly cestu. Myslím, že to byl i případ České rady. Měla tu výhodu, že se relativně brzy stala jedinou, a tudíž národní „střechou“ v dané oblasti. Stát proto neměl tak velkou obavu se s ní začít kamarádit, protože nemusel čelit nařčením z protekce ze strany konkurenčních „střech“ nebo nemusel dělit svou přízeň mezi více „střech“. Což bylo samozřejmě výhodné i pro stát. 
Neslo to s sebou i čím dál víc příležitostí být jeho partnerem v různých poradních orgánech, jako je Rada vlády pro nestátní neziskové organizace a její výbory, Česká komise pro UNESCO, Komora mládeže na ministerstvu školství či orgány spjaté s přípravou a realizací Evropského roku dobrovolnictví. Pak přišla nabídka od místopředsedkyně Senátu na to stát se součástí jejího poradního panelu, přišla možnost stát se členem poradního týmu ministryně školství.
Dneska už pokládáme za normální, pokud nás osloví ministerstvo zahraničí s tím, že potřebuje někoho pro práci v určité komisi; chodíme do různých debatních panelů, kde se bavíme s europoslanci, se zástupci odborů a zaměstnavatelů… Česká rada se postupně stává partnerem nejen pro státní správu, ale třeba i pro Evropskou komisi, a to v oblasti vzdělávání i sociální.
Co je pro Tebe osobně asi největší devízou České rady dětí a mládeže?
Mně je velmi příjemné, že to prostředí je slušné a kultivované. A že se nevysilujeme v bojích mezi sebou. Což tak nebylo vždycky – Česká rada měla samozřejmě i krušnější období, to když skončil Kruh (míněn Kruh sdružení dětí a mládeže, někdejší alternativní „střecha“ v tuzemském mládežnickém prostředí) a některé jeho organizace vstupující do ČRDM se snažily uhájit svoji pozici, přičemž jiné, stávající organizace České rady z toho měly obavu a snažily se o totéž… 
Členské organizace ČRDM teď dokážou táhnout za jeden provaz. Když jsou pozvané na konzultaci, tak tam vystupují vůči ministerstvu školství aktivně, ale zároveň si nejdou po krku, nesnaží se prosazovat svoje zájmy na úkor někoho druhého. To je moc fajn – a myslím si, že to takhle ve všech sektorech nechodí.
Můžeš na základě svých zkušeností říci, který z rysů této mládežnické střešní organizace budí u autorit, s nimiž jednáš, skutečnou důvěru, případně i respekt?
Určitě celoroční systematická práce našich členů s dětmi a s mládeží. Máme obrovskou výhodu proti jiným „střechám“, že si ji každý dokáže představit. Každý zná mladého hasiče, skauta, pionýra – a o to je to pak všechno jednodušší. Částečně budí respekt i čísla, která ukazují, kolik je členských organizací České rady a kolik mají dohromady členů, ale evokuje to i jakousi důvěru, protože děti má vlastě rád každý. Prostě se mi nestalo, že by někdo řekl: „Děláte nesmysly.“ Když už, tak řeknou: „Jo, já vím, že to, co děláte, je důležité, no ale…“ Anebo naopak: „To, co děláte, je skvělé – jak bych tomu mohl pomoci?“ 
Většina těchto vstřícných lidí potom bývá některými z našich členů navržena na Cenu Přístav, udělovanou Českou radou.
Takže když se čtenáři podívají na držitele Ceny Přístav, uvidí lidi, kteří našemu sektoru za ta léta pomáhali. Je to jakési zrcadlo.
V čem by mohly – nebo měly – členské organizace ČRDM „přidat“, aby svým zvoleným zástupcům v Představenstvu České rady dětí a mládeže nebo lidem z její lobbystické skupiny „Stát“ či z vedení projektových týmů trochu usnadnily práci? Tím mám na mysli práci s reprezentací, respektive s hájením zájmů oné zhruba stovky členských organizací ČRDM…
Pro to, čím se zabývám konkrétně já (hlavně různé legislativní normy a obrana spolkového prostředí před uzákoněním paragrafů, které by mu škodily) – je nezbytné, abychom my sami dodržovali to, co dodržovat máme. Zvláště pokud prosazujeme přiměřenou transparentnost vyváženou určitou mírou byrokracie. Týká se to hlavně správnosti a úplnosti údajů ve spolkovém rejstříku.
My jsme udělali moc pro to, aby ten rejstřík a nový Občanský zákoník v oblasti spolkového práva měly takovou míru liberality, jako mají. Původní návrhy byly totiž striktnější. Dokázali jsme tvůrcům zákoníku svůj pohled na věc v diskuzích vysvětlit – teď ovšem musíme také dostát svým závazkům. A pokud je dán kupříkladu požadavek na zápis „statutára“ i s jeho adresou, tak tam prostě být musí.…! Je to náš závazek i vyjádření respektu vůči společnosti. Když je na silnicích rychlostní limit sto třicet kilometrů, chování toho, kdo jej nedodržuje, není vnímáno jako frajeřina, ale jako neslušnost a neohleduplnost. A tady je to stejné. Takže bych potřeboval, aby se ti, jichž se to týká, zbavili svých restů. Pomohlo by nám i větší zapojení dobrovolníků nebo profesionálů z řad členských organizací do konkrétních témat, u nichž poptáváme expertízu.
Jaké momenty se Ti vybaví, když se zamyslíš nad dvěma dekádami fungování ČRDM?
Na stěně téhle kanceláře visí rozměrný obraz. Je to vlastně komiksová mozaika výjevů z historie České rady. Navíc docela vtipná – alespoň jsme se o to tedy ve scénáři snažili… Začíná samozřejmě založením ČRDM, což bylo ještě za ministra školství Jana Sokola, který je tu nenápadně přítomen v ptačí podobě… Pak tu máme soupeření s Kruhem a jeho následný zánik. O něj se paradoxně zasloužil prezident Kruhu, jmenoval se Kroupa, který ho vytuneloval… Teprve pak dostala ČRDM coby jediná mládežnická „střecha“ s celorepublikovou působností šanci vstoupit do Evropského fóra mládeže (EYF). Dokud zde působily takové „střechy“ dvě, bylo pro EYF složité určit, která je ta „správná“ národní rada, jež by měla být zastoupena na evropské úrovni. Už za mého vedení se tedy ČRDM stala nejprve „kandidátem“, a potom „plným členem“ EYF. 
Pak přišlo České předsednictví v Radě EU; najednou se dělala spousta konferencí, mohli jsme předvádět zájemcům z celé Evropy, jak to u nás chodí. Potom se objevily možnosti zahraničních mládežnických výměn, tak jsme je začali organizovat: Izrael, Jižní Korea… Pro Českou radu to bylo zajímavé nejen spoustou informací, které účastníci výměn přiváželi. Organizace vybíraly pro svou reprezentaci v cizině ty nejschopnější mladé lidi, a když jsme viděli, jak dobře si vedou, oslovili jsme je s tím, jestli by nechtěli reprezentovat svoji „mateřskou“ organizaci ve vedení ČRDM…? V několika případech to klaplo, a ti lidé odvedli fantastickou práci – z mého pohledu šlo o největší přínos zahraničních výměn. Pak tady máme projekt Klíče pro život, reflektující vzdělávací rozměr naší činnosti.
Snažili jsme se popsat, v čem se mladí lidé nebo děti v organizacích vzdělávají, nakolik to mohou upotřebit v praktickém životě a jak by to společnost mohla uznávat, ať už z pozice státu, školy či zaměstnavatele. Tím se otevřelo velké téma: propojování formálního a neformálního vzdělávání. Naší ambicí je, aby se neformální vzdělávání stalo součástí základní státní vzdělávací politiky. Může jít o prevenci šikany, o motivaci děcek k dalšímu rozvoji a vzdělávání, o podporu talentovaných dětí, ale i o začleňování takzvaných outsiderů. Dnes se to děje různými kurzy, ale je to nahodilé a myslím, že by z toho měl stát standard. 
Nemohu samozřejmě zapomenout na všechna bambiriádní města, která jsem pravidelně navštěvoval, nebo když jsme poprvé zkusili na základě zahraniční zkušenosti uspořádat 72 hodin, a ono to fungovalo! Když poprvé přišli kolegové s tím, že nový projekt na zjišťování názorů mladých lidí se bude jmenovat Kecejme do toho, pokládal jsme to za „salámistický“ název, kterému jsem nedával budoucnost. Mýlil jsem se. Ten projekt byl nakonec oceněný, obstál v mezinárodní konkurenci a dobře se díky svému názvu, pamatoval a propagoval. Strukturovanému dialogu se věnujeme dodnes, byť už „nekecáme“, ale „koordinujeme na národní úrovni“. No, a z poslední doby se mi vyjeví různá čísla z šetření a jejich interpretace. Snažíme se tím nejen o mediální pozornost, ale i o ovlivnění některých konkrétních politických rozhodnutí ve prospěch dětí a mládeže.
Co podstatného má Česká rada ještě před sebou?
Musíme teď dotáhnout záležitost s hygienickou vyhláškou, osvěžit komunikaci a udělat společnou akci s hygieniky. Jde o to, aby kontroly byly porovnatelné mezi jednotlivými kraji – nyní jsou mezi nimi v přístupu kontrolorů velké rozdíly. Nadále musíme věnovat pozornost legislativě kolem táborů u vody – i když se to s ní možná ještě rok potáhne. Dále musíme dotáhnout evropské výzvy, zkusit šablony pro NNO a rozjet v organizacích vzdělávací programy. Také bychom se měli, myslím, stát partnery Úřadu práce na Ministerstvu práce a sociálních věcí – pro stáže ve firmách nebo pro podporované prvotní zaměstnání. Mělo by se stát standardem, že neziskovky našeho typu do toho budou zapojené: je to docela hezká příležitost, jak plošně pomáhat mladým lidem, kteří třeba nedodělají školu a potřebují „nastartovat“.
Nebo by to mohla být jejich praxe při škole, díky níž by se mohli rozvíjet v různých členských organizacích. V dlouhodobém horizontu – a něco z toho už se začíná dít – půjde o to, abychom měli kapacitu zabývat se veškerou legislativou, která se bude nějak dotýkat nejen činnosti dětských a mládežnických organizací, ale opravdu obecně dětí a mladých lidí. Měli bychom si utvářet na tyto věci názor a komunikovat ho s předkladateli. Měli bychom mít dostatečnou expertní kapacitu a lobbystický potenciál tyto záležitosti ovlivnit kýženým směrem. Ostatně, když se potkávám s lidmi „zvenku“, tak oni to od nás i očekávají. Daná problematika je zkrátka širší, a když se podíváme do koncepce zpracované ministerstvem školství, tak tam máme všechny příslušné oblasti identifikované. Měli bychom mít tedy názor třeba na práva dětí v ústavní péči, na vzdělávací politiku a podobně. Zkrátka nemůžeme neformální vzdělávání stavět na piedestal a být v něm úspěšní – a nevšímat si ustrnulé školy, kam děti nebudou chodit rády a která bude postupně ztrácet možnost připravit je pro život. Takže musíme zaměřit svoji pozornost i na formální vzdělávání, mít na ně názor.
„Myslím si, že nás může do budoucna ještě čekat růst. Ale ne ve smyslu zvyšování počtu členských organizací, jako spíš jejich kvality, pestrosti i množství jejich dobrovolníků – a tím pádem asi i vlivu.“
Aleš Sedláček, předseda ČRDM
Co čeká ČRDM po stránce organizační?
Česká rada je trošku „odsouzena“ k tomu, že pokud nezačne přijímat i místní nebo regionální dětské spolky, které doposud doporučujeme do krajských rad mládeže, počtem svých členských organizací už nijak dramaticky neporoste. O moc víc organizací s celorepublikovou působností totiž není. Přeji si, aby všude v naší republice existovaly fungující krajské rady a aby spolupracovaly s ČRDM. 
Zároveň respektuji fakt, že nemám moc možností toto ovlivnit. Snažíme se naše krajské rady podporovat. Když vidíme příležitost něčeho, na čem by mohly spolupracovat – v ideálním případě když to s sebou ještě nese finance – tak krajským radám nabízíme, aby do toho šly. Příkladem jsou třeba teď šablony pro NNO, byla to účast v projektech typu SAFE, kde jsme sčítali dobrovolníky a stanovovali hodnotu jejich práce, historicky šlo o pořádání různých seminářů, školení a podobně. Dalším z cílů, které musíme sledovat, je pomoc členským organizacím v tom, co není efektivní, aby dělala každá z nich zvlášť, a to je podpora dobrovolnictví a dobrovolníků. 
Chceme, aby to dobrovolníci měli jednodušší a nebáli se v čím dál složitější dobové situaci – a při nárůstu nároků na ně kladených – vyvíjet svoji činnost a pociťovali určité zázemí i míru bezpečí. Organizacím slouží naše weby, právní poradna, připravujeme pro ně různá školení, jej jim k dispozici ESO – fantastický účetně administrativní pomocník pro vedoucí oddílů, aby se nedopouštěli chyb… S rozšiřováním expertního záběru může růst i vliv ČRDM jakožto partnera ke konzultacím. Názory ve společnosti nemají vznikat pouze po linii politické, jak se nás někdo snaží přesvědčovat. Nejsou to jen politické strany, které je mají generovat. Mimochodem, když se podíváme na to, kolik mají politické strany členů, tak třeba my jich máme víc…
Proč bychom tedy i my nemohli přispívat do celospolečenské debaty svým názorem? Proč bychom neměli i my být hráči, kteří se snaží společnost směrovat? Naší výhodou je, že děláme něco, čemu všichni rozumějí. A zřejmě to děláme dobře. Chce to jenom stabilní prostředí, méně byrokracie a pozitivní společenské klima. I když se je snažíme ovlivňovat ze všech sil, tak možná teď taháme za trošku kratší konec provázku.
Chtěl bys Ty sám závěrem ještě něco dodat?
Troufám si tvrdit, že Česká rada dětí a mládeže se cítí být – a je – platnou a významnou součástí neziskového sektoru v naší republice. A že ji tak vnímají i její partnerské „střechy“. I proto se nás dotýkají plošné generalizace s povšechnými odsudky. Když se pak optáme, komu ta nařčení patří, slyšíme: „Ne, ne, vás se to netýká…“ Omyl – nás se to týká, protože jsme z jednoho sektoru. A jestli ho chce někdo plošně hanit, haní i nás. Nelze generalizovat právní formu NNO. V této zemi máme sto dvacet právních forem; nikdo nemá jasno v tom, které jsou soukromé, které veřejné, které veřejně prospěšné, které vzájemně prospěšné. Tyhle termíny si mnozí zvykli rádi používat, aniž vědí, o čem je řeč. Cítíme se být jako každý jiný spolek, každá jiná neziskovka. Náš přístup k tomu, co hájíme, byl vždy liberální, navíc viděný optikou toho nejmenšího společku z Horní Dolní. 
I přesto, že ČRDM je dnes na české poměry stabilní, velká a bohatá organizace, předsevzali jsme si, že nikdy nebudeme svým chováním poškozovat ty, na nichž ČRDM stojí – totiž lidi z „terénu“, pobočné spolky, místní členy krajských rad… Výhodou České rady je, že je řízena členy Představenstva, kteří jsou sami prakticky stále v „terénu“, tudíž vůči němu chovají respekt, a snad se od něj nemůžou úplně odtrhnout.
Děkuji za rozhovor.
#20letCRDM
