Tolik ve zkratce z úst ministryně financí pro Českou televizi…
Nebude se to týkat těch nejvíce dotovaných oblastí. Tam, naopak, přidáme. Aby měla rovnice řešení, musí buď vyjít záporné číslo, nebo bychom v těch malých kapitolách museli ušetřit 100 %, tedy zříci se například celé podpory volnočasových aktivit dětí a mladých lidí. To se ale ještě od revoluce nestalo ani v období nejhorší krize.
Když takováto prohlášení vydávají politici, obzvláště ti, co se tak rádi k tématu neziskového sektoru vyjadřují – často proto, že sami nic pozitivního voliči přinést nedovedou – dá se to pochopit. Je to součást jejich politického marketingu a bude zřejmě trvat dlouho, než jejich voličům dojde, že kandidovali za neziskovku, která – na rozdíl od těch obyčejných – má státem garantované financování, a to jak sebe sama, tak často svého politického institutu (rozuměj přidružené politické neziskovky sloužící k „indoktrinaci“ obyvatelstva). Když takovéto prohlášení vydá členka vlády, ministryně financí, nerozumím tomu, a to ze dvou důvodů.
Už dlouho jsem členem Rady vlády pro NNO. Tj. orgánu, který si vláda vybrala a sestavila, aby jí poskytoval informace, podkladová data, pomáhal zpracovávat pravidla pro poskytování dotací. Orgán je to složený ze zástupců NNO a náměstků jednotlivých ministerstev. Vláda má tedy pravidelně velmi podrobný přehled o všech dotačních programech i penězích, které do nich tečou. Ten audit dotací a podporovaných neziskovek, po kterém se teď volá, probíhá již mnoho let. Stejně tak jako pravidelné kontroly ze strany státu, prostřednictvím Nejvyššího kontrolního úřadu a finančních úřadů, stejně tak jako ministerstev, která dotace poskytují. Výsledky kontrol jsou veřejné, stejně jako je veřejně přístupná databáze, kam ministerstva vkládají projekty, na které peníze posílají.
První věc, které nerozumím, je tedy to, proč vláda, která má dostatek informací, nevstoupí do debaty a neřekne, že vše, co kdy chtěla od Rady vlády a ministerstev, to dostala, a na základě těchto podkladů navrhuje uspořit na konkrétních nákladech. Místo toho nechává promlouvat různé politické „odborníky“, kteří i přesto, že se jedná o veřejně dostupné informace, vyvolávají dojem, že je vše obestřeno nějakou rouškou tajemství. Oni mají být ti světlonoši, kteří do toho – konečně už jednou provždycky – vnesou pořádek.
Druhá nejasnost se týká systému vládnutí. Za tu dobu, co Českou radu dětí a mládeže zastupuji v různých orgánech státní správy, jsem pochopil, že v demokratickém státu se vládne tak, že se nejdříve sepíše, čeho bychom v dané oblasti chtěli dosáhnout. Říká se tomu koncepce, strategie nebo resortní politika. Pak si sestavíme nějaký časový plán a nárokujeme na státním rozpočtu nějaké zdroje. Tedy peníze, které pak dostáváme od ministerstva financí. Pokud je pro stát strategicky vhodné realizovat nějakou část svého záměru ve spolupráci s neziskovými organizacemi nebo jinými partnery, jsou součástí tohoto balíku i peníze, které se přerozdělují například v dotačních programech. Když se objeví nějaká nová výzva, na kterou je potřeba reagovat, začlení se tento požadavek do strategie a upraví se ten časový plán. Systém je to těžkopádný, na druhou stranu pomáhá překonávat období nestability a politické výkyvy.
Položme si otázku, co se tak zásadního stalo, že musíme ušetřit 3 miliardy na dotacích NNO? Vláda je přeci extrémně úspěšná s výběrem daní a ekonomice se daří. Co je tak zásadního, že opouštíme zavedený systém demokratického vládnutí? Přestáváme jednat strategicky? Je to symbolické gesto spřáteleným politickým stranám? Nebo jen snaha otevřít debatu a doufat, že ministři přijdou s návrhem úspor, který se zastaví na nějaké kompromisní částce?
Paní ministryni jsem poslal dopis s dotazem, jak to bylo přesně myšlené. Uvidíme…
Aleš Sedláček
