Pan Bour je na svém stanovišti. Stojí na mostě, za zády má Národní divadlo, před sebou panorama Hradčan, a vedle sebe, nad sebou i pod sebou, bílé hemžení racků.
Pan Bour tu bývá často. Není to obyčejné postávání, je to vlastenecký postoj. Pan Bour tady nestojí jako nevýznamný důchodce. Je tu za vlastence. Za hrdého Pražana, občana, který se stále nemůže vynadívat na tu nádheru před sebou.
Vnímá ji osudově. S tím kopcem nad řekou je spojeno vše, co prožil, co prožili jeho rodiče, jeho předci, dokonce celý český národ. Otec s matkou mu tento kopec ukazovali už jako čtyřletému. A otec pokaždé vydechl jedno jediné slovo: „Krása!“
Jeho otec, středoškolský profesor, byl hrdý na dvacet let první republiky. Co přišlo po ní, odstonal. Pan Bour si umí spočítat, že od konce roku 1989, který tak nadšeně přivítal, uběhlo třicet let, a se staženým žaludkem si uvědomuje, že on na tato léta hrdý není…
Pan Bour by rád své zklamání vykřičel celému světu. Ale nikdo by ho neposlouchal. Může nanejvýš volat na racky, kteří se mu tak vyzývavě motají nad hlavou.
Jenže i ti rackové mu připravují jen a jen zklamání. Už se na ně ani nedívá. Ví, že těch chamtivých, velkých, bělohlavých je víc a víc.
Přečíst si celý názor spisovatele a scénáristy Romana Ráže můžete zde:
http://blog.aktualne.cz/blogy/roman-raz.php?itemid=34449