Dnes je to přesně týden a jeden den, co jsem s kamarádkou dorazila do Maďarska. Rozdávat vodu, jídlo, léky, uklízet odpadky, pomáhat uprchlíkům. Za ten týden se můj život, moje hodnoty, moje přesvědčení převrátily vzhůru nohama. Vzpomínám, jak to všechno vlastně začalo…
8. září v 9.36 jsem si na svůj facebookový profil napsala: „Začíná podzim… za normálních okolností žádná katastrofa. Letos však jsou tisíce lidí na cestě Evropou…asi si dokážete představit, jak jim musí být zima hlavně v noci. Proto se naše „silná dvojka“… tedy já a Nicole Wagnerová… jednomyslně rozhodla, že na víkend jedeme do Maďarska…“
Pátek 11. září v 13.53 selfie s Nikol na Facebook a hurá do neznáma. Strach se mísil s odhodláním. Nevěděly jsme ani přesně, kam jedeme…
…Směr Győr… A tam se to stalo. Pod malou stříškou se krčila syrská rodina. Pršelo… zastavily jsme a nabídly pomoc. Dospělí promočení, dítě nemocné. Strach v očích. V jejich. Nabízely jsme jim vodu, jídlo… brali si jen minimum, za všechno děkovali, objímali nás a posílali do Röszke: Tam je potřeba vaše pomoc! Poprvé na cestě jsem se zastyděla. Za své obavy, za své předsudky…
1. část reportáže Evy Zahradníčkové z uprchlických táborů v Maďarsku si přečtěte zde:
http://svobodneforum.cz/eva-na-ceste-za-uprchliky-svedectvi-z-madarska-dil-i/
#uprchlík #pomoc