Výrok Elieho Wiesela je mottem loštického sdružení Respekt a tolerance. A právě tak – Respekt a tolerance – je nazván kurz průběžného vzdělávání, který se ve dnech 18. a 19. října 2014 uskuteční v tomto moravském městečku v rámci udržitelnosti projektu Klíče pro život, jejímž nositelem je Národní institut pro další vzdělávání a zve další zájemce k účasti.
Zde vám nabízíme rozhovor s Luďkem Štiplem a Zdeňkou Míčovou, pod jejichž odborným vedením se bude kurz opět konat.
Můžete se zmínit o některých aktivitách kurzu?
Aktivity byly postavené především na velmi silných příbězích významných osobností regionu, často opomíjených nebo zcela zapomenutých, které při výuce slouží jako morální vzory. Samozřejmě je nutné předat i fakta a historické skutečnosti. I tohle lze ovšem postavit na příbězích, stejně jako chronologii židovské historie, jež je uvedena starozákonní legendou královny Ester, která je starověkým prototypem pronásledování Židů – od středověkých pogromů až po holocaust. Když jsou do příběhu vtaženy děti, samy chtějí odhalit souvislosti a zákonitosti událostí, jež osudy ovlivnily. Právě proto upřednostňujeme aktivity, které jsou založeny na vlastním objevování, aktivním zapojení a prožitku, na pochopení souvislostí historických i sociálních.
Můžete prozradit něco z toho, jak kurz probíhal před dvěma lety, i nakolik aktivně se účastníci zapojovali?
Účastníci kurzu si například zažili šábesovou hostinu s příslušnými rituály. Tato aktivita vede k pochopení některých židovských tradic, rodinné sounáležitosti a hodnot, k vnímání a respektu odlišností. Na základě indicií vyhledávali účastníci informace o osudu a životě rodin, jejichž příběhy jsou prezentovány ve stálé muzejní expozici loštické synagogy. Tyto rodiny v období holocaustu hledaly východisko z netolerantního prostředí nacistické nadvlády, ale i komunistické diktatury. Jejich životní síla a víra jim pomohla překonat velmi těžká období. Frekventanti si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké emoce v nich vyvolává život v ghettu beze zdí, v době omezování jejich svobody s příkazy a zákazy, označování, cejchování, ponižování. Tuto prožitkovou aktivitu dokreslují audiozáznamy rozhlasových vyhlášek či písemných zákazů určených židovskému obyvatelstvu v období nacistické okupace. Zamysleli se při balení věcí do transportu nad tím, jak dostat celý život do jednoho batohu.
Do činností se zapojovali velmi aktivně, k danému tématu byli velmi vnímaví a citliví. Hledali mezi řádky myšlenky, jimiž by sami obohatili nejen sebe vzájemně, ale i své vlastní působení při předávání získaných poznatků. Všichni vnímali také výjimečnost prostoru – židovské synagogy a židovského hřbitova – ve kterém kurz probíhal. Síla míst, kde se odehrávala historie oněch příběhů, působila ohromně na ně samotné, takže si mimo jiné uvědomili, jak přínosné by bylo přivést do podobných míst i své svěřence.
Co považujete na tomto semináři za nejpodstatnější, co bylo podle vás největším přínosem pro zúčastněné?
Velmi podstatné bylo uvědomění, že i přes množství institucí a projektů jsou vědomosti studentů o novodobých dějinách nedostačující, že síla příběhů a historie v souvislostech jsou podceňovány, že xenofobie a rasismus nejsou bohužel záležitostí dějin, ale velmi aktuálním tématem současnosti. To potvrzovali i sami zúčastnění, zejména ze severní Moravy, kde projevy rasismu vůči Romům jsou palčivým problémem. Zděšení a oprávněné obavy vyvolávají zejména aktivity čím dál tím lépe organizovaného hnutí rasistů.
Proti tomu je třeba se postavit a ukázat dětem, jak potřebné je pomáhat druhým, slabším, ponižovaným, znevýhodněným, nebýt lhostejný k situacím, kde se podobné odehrává. Je nutné vést k tomu naše děti nejen proto, aby svět byl lepším, ale i proto, aby naše působení zde na světě nebylo marným a zbytečným.
Co vás samotné přivedlo k zájmu o osudy židovských komunit v našem regionu?
Zdeňka Míčová:
V závěru studia na Masarykově univerzitě v Brně jsem se rozhodovala, jaké téma zvolím pro svou diplomovou práci. Nakonec jsem se vzhledem k místu, kde žiju (Klopina – vesnice dva kilometry od Úsova, městečka s bohatou židovskou historií a překrásným hřbitovem), rozhodla přiblížit dětem prostřednictvím zážitkové výtvarné výchovy právě židovskou historii a tradice. Mé znalosti v této oblasti však byly nedostačující, a proto jsem se spojila s váženým panem Luďkem Štiplem, duší společnosti Respekt a tolerance. Již první setkání bylo pro mě velmi silným zážitkem. Zapůsobila na mne dosavadní práce pana Štipla, sběr materiálů o historii obyvatel židovského původu v našem regionu a následně jejich výjimečně citlivé zpracování a zároveň neuvěřitelná skromnost člověka, který z ničeho dal znovuzrodit vzpomínkám na doby plné respektu a tolerance, kdy vedle sebe soužívali lidé rozdílného vyznání. Paralely a souvislosti, jež nachází v historii a s mimořádnou vnímavostí a empatií je předává právě prostřednictvím příběhů, mě nepřestávají dojímat a působí na mě, děti, studenty i dospělé s velkou intenzitou. Už si ani neuvědomuji, jak přirozeně přešla spolupráce na diplomové práci ve spolupráci na vzdělávání o.s. Respekt a tolerance.
Luděk Štipl:
Ke vztahu k této komunitě a problematice židovské historie jsem dospěl během mého dvacetiletého působení v kulturních a vzdělávacích institucích, které se touhle problematikou zaobírají v Kanadě. Po návratu do České republiky jsem si uvědomil jak je tato oblast zde zanedbávána, proto se snažím přispět svou činností k nápravě. Další sílu k této práci mi dávají výsledky našich vzdělávacích programů a reakce dětí a studentů. Rozhodně nesouhlasím s tvrzením mnohých pedagogů a „odborníků“, že dnešní mládež o tuto část historie nemá zájem. Nesčetné pozitivní reakce žáků, ale i studentů středních škol nás přesvědčují o opaku.
A co jste za tu dobu důležitého zjistili? Nač byste do budoucna kladli důraz – u dětí, u dospělých?
Vzájemnou spolupráci na vzdělávacích programech Respektu a tolerance považujeme za výjimečný soulad. Témata, kterým se věnujeme, jsou zejména dnes velmi aktuální. Společnost prochází morální krizí, moderní dějiny jsou stále tak blízko, avšak povědomí žáků a studentů o nich je velmi nedostačující. Tím spíše, že poučení z nich není takto možné, když paměť našeho národa je krátkodobá a právě některá témata jsou stále tabu. Ve školách nejsou dětem většinou poskytovány ty správné vzory. Přitom příběhy skutečných hrdinů z jejich okolí děti zajímají. Na základě našich zkušeností víme, že dokážou silně reagovat na nespravedlivé ponižování, nerespektování a intoleranci, když znají souvislosti a když jsou jim dějiny vykládány na základě prožitků a příběhů.
Pokud se nám podaří děti formou her, povídání si, naslouchání, společné práci při vyplňování pracovních listů s ilustracemi, předkládáním vzorů se silným morálním curriculum vitae vést k zodpovědnosti za vlastní smysluplný život s přínosem společnosti, najdeme společně východisko ze současné morální krize.
Bohužel však vedení mnoha škol není zcela nakloněno podobným programům. Je těžké proniknout do škol, neboť je nám sdělováno, že školy jsou zahlceny nabídkami s programy a přetíženy. Bohužel jsou mezi námi i lidé, kteří se snaží vydělat na neštěstí jiných a masové akce o holocaustu, kdy jsou studenti hromadně nahnáni do kin a tělocvičen je odradí od dalších snah seznámit se s touto smutnou historií a najít si zde poučení pro budoucí vývoj společnosti. (sdružení Respekt a tolerance tyto programy nabízí zcela zdarma) Zatím však snahy rasistických, totalitních skupin jsou mnohem vynalézavější a nabízejí své východisko z krize. Bez skutečné, nezkreslené znalosti historických souvislostí je však pro děti těžké se zorientovat a být vůči těmto snahám imunní. Extrémisté jsou v tomto směru mnohem schopnější a poskytují mladým lidem na četných internetových stránkách svoji verzi dějin holocaustu i současného dění rafinovaně, zjednodušeně, srozumitelně, promyšleně, často s použitím působivé grafické úpravy. Toto se děje systematicky a dlouhodobě a vzdělávací instituce na to neměly zatím čas či vůli reagovat.
Na základě našich zkušeností víme, že průřezová témata jsou lépe realizována na menších a malotřídních školách, kde se informace předávají v souvislostech a je zde kladen důraz na tzv. měkké dovednosti. Nejdůležitější je však vždy osobnost pedagoga. V mnohých případech se však setkáváme s nedostatečnou informovaností samotných pedagogů, jejich přetížeností, neschopností posoudit důležitost a aktuálnost předávaného. Není to naštěstí pravidlem a na našich kurzech a seminářích pro učitele se setkáváme s otevřeností, zájmem dělat věci jinak a vysokou kreativitou pedagogů.
Občanské sdružení Respekt a tolerance se zabývá dokumentací historie a kultury bývalých židovských komunit v Lošticích, Mohelnici a Úsově. Zpracovává informace z archívů i literatury a zaznamenává vzpomínky pamětníků.
Získané informace a materiály prezentuje veřejnosti, zejména mládeži, pomocí výstav, publikací, novinových článků a vzdělávacích programů. K prezentaci a vzdělávacím programům využívá a průběžně doplňuje sbírku fotografií, dokumentů, trojrozměrných předmětů a odbornou knihovnu.
V roce 2005 byl ve spolupráci se studenty v loštické synagoze vytvořen symbolický památník obětem holocaustu. V červnu 2008 byla v opravené úsovské synagoze instalována muzejní expozice a v březnu 2011 byla ve zrenovované synagoze v Lošticích otevřena nová muzejní expozice a knihovna Otty Wolfa.
Svatava Šimková, NIDV
