18. ročník Polabské voničky je za námi. Když jsme se se všemi účastníky loučili a naposledy zamávali do autobusu, se slzami v očích jsme jen neradi přijali fakt, že další ročník skončil.
A jaká ta letošní vonička byla?
Opět jako loni nebylo do poslední chvíle jasné, zda se festival uskuteční venku. Počasí stále více naznačovalo, že se Obecní dům v Nymburce zaplní dětskými soubory. A nymburské hradby zůstanou prázdné. Štěstí nám ale tentokrát přálo a sluníčko svítilo po celou sobotní část festivalu.
Součástí letošní voničky byly velmi pěkné tvořivé dílny pro děti i dospělé. Zájemci si mohli vyrobit dřevěnou píšťalku, ozdobit perníček. Nebo si vyzkoušet práci dráteníka.
Na pódiu se střídala vystoupení jednotlivých souborů. Každé mělo typické znaky kraje, odkud soubor pochází. Zpestřením bylo vystoupení souboru z tureckého Istanbulu. Turecký folklór je velmi živý a zcela jiný než náš. V průběhu programu přišel pozdravit diváky i vystupující starosta města pan Miloš Petera a místostarosta pan Pavel Fojtík. Oba se shodli, že úroveň voničky každým rokem stoupá a že je zapotřebí dále šířit a předávat tradice lidové kultury mezi mladou generaci.
18. ročník probíhal ve velmi milé atmosféře. Vznikla nová přátelství a já pevně věřím, že se všichni znovu sejdeme na některém z mnoha festivalů.
Ve večerním programu se děti i dospělí vzájemně učili tance moravské, české, slovenské i turecké. V tu chvíli zmizela i jazyková bariéra.
Velký dík patří souboru Kvítko z Mníšku pod Brdy, Kvítku z Hradce Králové, Šátečku ze Semic, Břeclavánku z Břeclavi, Slniečku z Detvy a Tureckému souboru. Jen díky nim byl letošní ročník takový, jaký byl.
My už dnes připravujeme 19.ročník…
