Je 25. 8. 2013, s manželem přicházíme na místo soustředění studentů z AFS, najednou slyšíme kohosi volat „Yok…“ a z nenadání mi Yok skočí kolem krku, s Martinem si podá ruku.
Společně odcházíme k autu. Po cestě jsme prohodili pár slov, posun času, nové vjemy a studené klima zapříčinili, že během chvilky v autě usnula. Po příjezdu domů se hned skamarádila s Ninou a s Vítkem, děti byly poněkud rozpačité, velká ségra konečně přijela a oni jí nerozuměly a ona zase jim. Nakonec si ale našly cestu jak na to, je zábavné pozorovat jejich neverbální komunikaci.
První týdny byly pro Yok velmi vyčerpávající, chodila spát odpoledne s dětmi. Když u nás večer nastal konečně klid, chodívala jsem ze začátku za ní do pokoje, kde jsme si v krkolomné angličtině a rukama nohama dlouho povídaly. Postupem času byla ve svém pokoji méně a méně. Většinu času tráví s námi, poslední dobou se i v obýváku učí, či si píše deníček. Před jejím příjezdem jsem se bála, aby z našich dvou raubířů nebyla vyplašená, ale od začátku je to přesně naopak, běhá s nimi po zahradě, doma si s nimi maluje nebo hraje. Navíc se od nich a s pomocí jejich hraček učí česky, nejvíce používané slovo je ovšem „zima“.
Samostatnou a jistě velmi zajímavou kapitolou je jídlo. Vše se jí snažíme popsat, z čeho to je, jak to jíme, které jídlo komu chutná a co naopak ne. Česká kuchyně jí překvapivě moc chutná, největší úspěch zatím sklízí řízek a švestkový koláč s drobenkou, který mi pomáhala péct. Po jedné večeři mi rozzářeně oznámila: „Mami a zítra vařím večeři já“. Nakoupili jsme tedy potřebné suroviny a podávala se první česko-thajská večeře – Thom kha kai. Musím říct, že nám to docela chutnalo, jídlo jsme všichni svorně pochválili a Yok měla velkou radost, večeři nám za ten jeden měsíc uvařila ještě dvakrát. Ve škole jí tolik nechutná, ale většinou je to, jak ona říká –„OK“ což v překladu znamená asi něco jako „poživatelné“. Některé kombinace jídel jsou pro nás tedy dost zvláštní: rýže s vaječnou omeletou, meruňková bublanina potřená vrstvou džemu, tlačenka s cibulí a kečupem anebo houbový řízek s rýží a kečupem. Sice nad tím kroutím hlavou, ale říkám si: my zase jíme rýži se švestkami, tak proč vlastně ne?
Ve volném čase chodí Yok se svou třídou do tanečních a jednou týdně na výtvarný kroužek, říká, že jí to takto stačí, že je ráda s námi doma. Snažíme se volný čas nějak tedy zaplnit i doma, nejvíce jí zaujaly absolutně obyčejné české aktivity – sbírání hub, švestek a vajíček od našich slepic, sklízení zeleniny ze zahrádky anebo jenom procházka po okolí, při které si povídáme.
Máme najednou o člena rodiny víc. Děti se naučily komunikovat zase pomocí posunků a ukazování a zjistily, že svět je mnohem rozmanitější, než jak jej doposud znaly. Manžel je najednou mluvnější a já? Zjišťuji, že jsem se posledních pár let zbytečně strašně moc honila, Yok mi ukázala takový klid, harmonii. A jako bonus zase umím vstávat v šest ráno. Celkově mi přijde, že nyní fungujeme víc jako rodina, trávíme víc času aktivně pohromadě a víc tolerujeme jeden druhého, protože ač jsme každý úplně jiný, společně je nám fajn.
Kačenovi, Chrastava
Organizace AFS Mezikulturní programy, o.p.s. zprostředkovává českým rodinám z celé republiky příležitost hostit zahraničního studenta a poznat tak jeho kulturu, dozvědět se více o nové zemi, ale i podívat se na naši českou kulturu očima cizince. AFS založili dobrovolní řidiči polních sanitek ve Francii v roce 1914. Zajité by měli radost, že i po 100 letech AFS naplňuje výrok jednoho z dobrovolných řidičů: „Musíme se v budoucnu vzájemně lépe poznat, má-li to být budoucnost, jakou si přejeme.“ Více informací najdete na www.afs.cz.
