Ale tohle nechápu

Chápu, že v dnešní době, kdy je celkově inflace vzdělávacích akcí, které navíc mají velmi proměnlivou a navíc mnohdy nezaručenou kvalitu, si „normální“ vedoucí neziskovky, která se zabývá výchovou dětí a mládeže, velice pečlivě vybírá, jestli má svůj drahocenný čas investovat do nějakého kurzu, který ještě ke všemu neorganizuje jeho „domácí“ sdružení.

A také chápu, že když už se rozhodne pro takovou akci, chtěl by, aby mu to přineslo nějaký „hmatatelný prospěch“. Tedy například nějaký glejt, díky kterému bude oprávněný dělat něco, co dosud nemohl, protože neměl potřebnou kvalifikaci, mohl to uplatnit ve studiu nebo dokonce měl větší šanci na trhu práce. A když už ani to ne, tak aby to aspoň byla nějaká správná zábava (jako třeba v kurzu lanových aktivit či zážitkových programů), případně se to jasně vázalo k jeho oddílovému působení (třeba na nějaké téma z psychologie nebo propagace činnosti). Tohle všechno chápu. A vím – i podle zkušeností ze svého okolí – že dnešní mladí lidé po sebevzdělávání zase tolik neprahnou. A také vím, že i v tak velkém sdružení, jako je Junák, se množství lidí, kteří jsou schopní zabývat se strategickými nebo alespoň dlouhodobějšími záležitostmi, počítá spíš na desítky než na stovky.

A přece mě zaskočilo, že z celé České republiky se zatím mezi neziskovkami nenašlo ani pět lidí, jež by projevili zájem o kvalitní kurz Multikulturní výchovy, který v rámci zajištění udržitelnosti projektu Klíče pro život pořádá od 13. září Národní institut dětí a mládeže – a já ho mám na starosti. Oslovila jsem prakticky všechna sdružení České rady dětí a mládeže i některá další. Výsledek – nula. A to – upřímně řečeno – nechápu. Že by v celé naší zemi mezi lidmi z neziskovek zabývajících se výchovou nebylo deset lidí, kteří o ní přemýšlejí s předstihem, nadhledem a sami se chtěli ještě v oblasti multikulturní výchovy něco naučit a druhé současně inspirovat?

Vychováváme přece děti a mladé lidi pro dobu za dvacet, čtyřicet let. V té době bude naše milá Evropa tak „barevná“, že si to ani dnes nedovedeme pořádně představit. Pro Evropu bylo přitom po celá staletí typické setkávání i střetávání, mísení i rozdělování kulturních, náboženských i národnostních proudů. Zrovna ta naše „česká kotlinka“ byla toho určitou křižovatkou. Ještě dnes – i když jsme byli během minulého století různých menšin téměř zbaveni (především Židů) nebo jsme se jich zbavili sami (příkladně českých Němců) – se u nás potkáváme s kulturní či národnostní odlišností nezanedbatelných skupin našich spoluobčanů nebo hostů. Výzkumy jasně ukazují, že je ovšem většinou pokládáme za „problém“ (v první řadě Romy, ale také Ukrajince nebo příslušníky balkánských národů). A to je pro naši budoucnost velmi málo perspektivní. Strach – projevující se většinou buď agresivitou, nebo ignorancí – je špatný rádce. Většinou prozrazují i potíže s vlastní identitou.

Ale nechci si hrát na odbornici. Proto nechám teď promluvit skutečného odborníka – ředitele společnosti AGNES MUDr. Jiřího Ježka, který v rámci projektu realizoval kurzy multikulturní výchovy a je také hlavním lektorem uvedeného kurzu. Jeho odpovědi jsou z rozhovoru, který si celý můžete přečíst zde:

Co pokládáte za nejzávažnější český problém v souvislosti s multikulturalitou a proč?
Hlavním problémem je jednoznačně nepřipravenost veřejnosti (nejen laické, ale i části té kvalifikované) promýšlet problém multikulturality do hloubky – neuchylovat se k černobílým schématům a klišé a nezaměňovat vnitřní pohyby za vnější, povrchní. Zprostředkovávat toto téma způsobem, kdy základem celého procesu je sebepoznání, sebeidentifikace (a to nejen kulturní) a schopnost nahlédnout jinakost druhého. Konfrontovat se s ní je z mnoha důvodů dosud tabu, a pro značnou část realizátorů projektů je tudíž i nepředstavitelné klást si opravdu podstatné a náročné cíle. Zároveň zřetelně chybí odpovídající kvalifikace na provázení dětí a mladých lidí tímto – zčásti i psychologickým a etickým – procesem.

Ukázalo se během těch kurzů něco zajímavého, co by se případně dalo zobecnit?

(Naše zkušenosti) lze zobecnit do tří jednoduchých tezí:

a) Multikulturní výchova je u nás v plenkách a při jejím rozvoji je třeba osobního kontaktu, dialogu a konfrontace (včetně sebezkušenostních zážitků), aby vůbec mohlo být zahájeno její úspěšné (a zjevně pomalé) uvádění do praxe.

b) Nelze snadno překročit předsudky a tabu, které jsou běžné v naší – v tomto ohledu velmi nevyspělé (mladé) – společnosti. Je to cesta hledání forem, hledání vhodných témat a zprostředkujících procesů, kdy cílem není nalezení ideálního stavu, ale schopnosti vzájemně se respektujícího soužití v odlišnosti.

c) Multikulturní výchova je primárně cestou k sobě – k vlastní sebeidentifikaci a uvědomění si toho, co znamená patřit do své kultury. Teprve tehdy je možno otevírat cesty k porozumění druhým, jiným. Je to tedy paralelní proces ven i dovnitř – a vyžaduje kvalifikovaný a do jisté míry i odvážný přístup. Program Klíče pro život tuto cestu teprve otevírá a to je na něm třeba – přes všechny nesnadnosti a obtíže při jeho realizaci – ocenit.

Já už jen dodávám, že významným přínosem kurzu (kromě sebepoznání) je i průprava ve tvorbě projektů (nejen s multikulturním zaměřením), které pak je možné s velkou šancí na úspěch podat třeba v rámci programu Mládež v akci, který zrovna tématiku multikulturality (stejně jako občanství, inkluze či participace) výrazně podporuje.

#inkluze #socialnizaclenovani