Slíbila jsem něco napsat k Evropskému roku občanů. To je letošní téma, tak jako každý rok EU vyhlašuje nějaké. Jenže… se toho kolem tolik děje, až člověku připadá, že svět se převrátil vzhůru nohama.
Donedávna jsem se nákaze sociálními sítěmi smála. Připadalo mi praštěné, že tam někdo píše, co měl k obědu a kam jede na výlet, aby to vidělo jeho 478 přátel a přátelé jejich přátel.
Facebook jsem jen tu a tam používala místo „chatu“ se členy rodiny, když se právě vyskytovali někde daleko, a tím pro mne aktivita končila.
Pak se ale blížila volba prezidenta, a já měla právě nákazu. Virózu. Chřipku jak trám. A protože televizi jsme zavrhli už před léty, sledovala jsem u horkého čaje a se šálou na krku to, co si mí přátelé sdělovali a sdíleli na Facebooku.
První kolo voleb, druhé kolo voleb… zpátky v práci… a dohánění úkolů – na Facebook nebyl čas.
Jenže – červíček zahlodal. Co asi dávají na síť teď, když to, o co šlo před měsícem, jaksi pominulo? A tak jsem tu a tam nakoukla.
Jsem příjemně překvapena – zprávy o tom, co měli přátelé k večeři, se kamsi vypařily. Místo toho je tu smršť úžasných, zajímavých doporučení, odkazy a sdílení míří na neuvěřitelné skvosty literární, historické studie, umělecká díla, mezitím pozvánky na aktivity, které ti lidé organizují pro ostatní. A přitom to vše věrně odráží dění ve společnosti, jen jakoby o kousek nad věcí, nad problémem, s nadsázkou a humorem.
Vždyť se toho tolik děje… jen v posledních dvou dnech rezignací papeže počínaje, výroky odcházejícího prezidenta a výstřelky jeho přicházejícího nástupce konče… To první se dotýká více než miliardy lidí po celém světě, to druhé „jen“deseti milionů v srdci Evropy.
Vždyť možná právě to, co se kolem nás děje, je vlastně součástí toho tematického zadání – Evropského roku.
Musím konstatovat, že některé nákazy jsou vlastně docela fajn 🙂
Michala Kateřina Rocmanová
