„Vzdělávačka“ dětské a mládežnické organizace pro budoucí vedoucí dětského kolektivu. Lektorka chce předat účastníkům důležitý vklad do jejich výchovné práce: uvědomění si faktu, že každé dítě pochází z jiného rodinného prostředí a z různých typů rodin. Volí k tomu metodu brainstormingu, kdy mají účastníci sami říct, jaké typy rodin ve vzájemné konstelaci rodičů a dětí znají. I když jsem si myslela, že výčet bude brzy hotový, dokážou aktivní mladí účastníci vyjmenovat tolik typů, že je jasně vidět, že v realitě života v České republice se nedá bavit o tom, že by dominantní postavení měla rodina typu „potkali se muž a žena, založili spolu rodinu a měli dvě děti“. Kupodivu nikoho nenapadne jen varianta, že dítě žádný rodič nevychovává a starost o něj do jeho 18 let přebírá stát. Varianta rodiny, kdy oba rodiče mají stejné pohlaví, se objevila zhruba ve dvou třetinách brainstormingu.
Na praktické cvičení tentokrát nenavazovalo žádné shrnutí nebo konfrontace názorů. Lektorce se povedlo názorně ukázat, že zásadní je rodinné zázemí dítěte nehodnotit, ale je důležité si odlišnost jeho zázemí od vlastní žité zkušenosti uvědomit.
Právě tato vzpomínka se mi neodbytně vrátila do hlavy, když jsem přijala pozvání na vernisáž výstavy Různé rodiny, stejná práva, pořádanou v rámci doprovodného programu Prague Pride 14. srpna. V rámci tohoto festivalu existuje také programová řada pro rodiny s dětmi, což ovšem média nijak zvlášť nezdůrazňují a hledají si jiná, patřičně kontroverzní témata.
Vernisáž na piazettě Národního divadla naproti tomu dýchala poklidnou a srdečnou rodinnou atmosférou. Výstava představuje dvanáct velkoformátových fotografií queer rodin s dětmi s doprovodnými texty, které toho hodně vypovídají. Ačkoliv legislativa ani řada odborníků existenci rodin s rodiči stejného pohlaví neuznávají, žijí mezi námi, mají se rádi a řeší každodenní starosti s dětmi. Portrétní rodinné fotografie pořízené profesionálními fotografy (Jan Zátorský a Josef Rabara) mohou třeba na někoho působit stylizovaně. Na vernisáži ale bylo několik rodin z fotografií přítomno a stylizované na jejich naprosto běžném vztahu a jednání s dětmi nebylo nic. To, že kvůli možnosti změnit veřejné mínění dovolily rodiny nakouknout do jejich nejužšího soukromí, nelze hodnotit jinak než jako odvahu. Anonymita je v menších českých městech téměř nemožná.
Dětí v takových rodinách žijí u nás tisíce (pro srovnání: v Nizozemí, kde mají přesná čísla, je to 25 tisíc dětí). Jedná se o rodiny rodičů stejného pohlaví, kde jeden z rodičů je zpravidla biologickým rodičem dítěte. Problém, který tyto rodiny pálí, je postavení druhého rodiče z páru rodičů se stejným pohlavím. Z hlediska právního řádu je ve vztahu k dítěti naprosto cizím člověkem, i kdyby ho vychovával „od plenek“. A to je opravdu velký problém, stačí vzpomenout např. v dětských sdruženích dobře známý problém s udělením souhlasu rodiče k lékařskému zákroku.
Změnit tuto zjevnou diskriminaci se pokouší dlouhodobě sdružení PROUD. V návaznosti na vernisáž byl téhož dne uspořádán diskusní panel složený ze zástupců a zástupkyň Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva spravedlnosti, Rady vlády pro lidská práva, PROUDu, Sociologického ústavu AV ČR a FSS MU v Brně.
Nedokážu odhadnout, zda a kdy bude jednou možné, aby dítě mělo v rodném listě zapsané třeba dva otce. Ale osobně jsem ráda, že výstava a vernisáž mi umožnila se podívat do tváře lidem, které možná většinově tolerujeme, ale obraz o jejich skutečném životě čerpáme jen z vlastních představ a médií.
Pozn.: Výstava je volně přístupná na piazettě Národního divadla v Praze do 31. srpna 2012.
