Když jsem přemýšlela, jak strávit dovolenou, věděla jsem, že chci jet někam, kde je teplo, kde se mluví španělsky a kde jsem ještě nebyla…
Jenže jsem v té době neměla ani spolucestující, a tak jsem si vzpomněla, jak jsem před pár lety strávila nádherné tři týdny ve Francii na workcampu. Proč si to nezopakovat? Přeci tam nemusí jezdit jen studenti. Nechci trávit dovolenou jen poleháváním na pláži u luxusního hotelu, to není můj styl. A tak jsem si v nabídce organizace INEX – Sdružení dobrovolných aktivit, vyhlídla dobrovolnický projekt Colola Turtle Camp kdesi v Mexiku a modlila se, aby vyšel, protože to byl jediný termín, který jsem mohla jet. A vyšlo to!
Nakonec se ke mně také přidala kamarádka, takže jsme i na cestu byly dvě. Spousta lidí si ťukalo na čelo, že jsme se zbláznily jet kamsi, kde nebudeme mít ani elektřinu, ani ledničku, ani koupelnu, natož měkkou postel. Ale co, ještě budou závidět. 🙂
Cesta na workcamp byla dlouhá. Několikahodinový let jsme však zdárně zvládly a ocitly se samy uprostřed největšího města na světě – Mexico City…
Do kempu jsme dorazily kvůli pracovním povinnostem o pár dní déle, a tak už na nás všichni čekali. Po příjezdu jsme našli veškeré osazenstvo ležet v hamakách (mexická síťová houpačka). Hned nám bylo oznámeno, že bychom se měly zklidnit a naladit do zrelaxované nálady. „Just chill out!“, bylo naše heslo po celou dobu. Chvíli se nám nedařilo jen tak polehávat a myslet nad nesmrtelností chrousta, ale po pár hodinách už jsme v tom byly jako doma. Jaké bylo složení naší nové rodiny pro následující dva týdny? Tři Němci, z nich dva byli naši kápové, Finka, Belgičanka, holka z Honkongu, jeden kluk z Korey a jeden z Izraele a my dvě Češky.
Náš běžný den na workcampu vypadal takto: po ránu, kolem osmé, nás vzbudilo sluníčko, které nám nedovolilo dál spát, protože nám bylo vážně teplo. Leda bychom se přesunuli někam do stínu, nejlépe do hamaky. Kolem desáté hodiny jsme posnídali a přemýšleli, co budeme dělat. Někdy jsme dál relaxovali, četli, povídali si či se jen tak procházeli po pláži, někdy se vypravili na výlet. Vlastně jsme objeli veškeré pláže, které byly poblíž, jednou jsme se vypravili do nejbližšího města Tecomanu a jednou se vydali na výlet do džungle. A jak se cestovalo? Buď stopem – na korbě tracku, kam se nás vešlo všech deset, nebo autobusem – autobusová zastávka byla kdekoliv u silnice. Stačilo se tedy postavit někam do stínu a čekat. Řeknu vám, není nad to cestovat s větrem ve vlasech!
Po příjezdu z výletu jsme ukuchtili něco dobrého k večeři a kolem deváté začal náš „pracovní“ proces. Pracovní píši v uvozovkách, protože mi to nepřišlo jako práce. Spíš takový zážitkový program se želvičkami. Pracovali jsme s místními tortugeros, kteří se střídali v několika partách. Naše práce se skládala ze tří činností, které jsme si vždy rozdělili. Prvním úkolem bylo jít na jednu část pláže (my říkali do USA, protože to byla vážně pěkná dálka) a hledat želvy, které se značkovaly. Cesta po písku byla náročná, ale na konci pláže se udělala pauza na hodinku spánku a šlo se zpátky. Druhý úkol bylo hledání a sbírání vajíček.
Jak to vlastně chodí? Želva přijde na pláž, kde vykope za pomocí svých zadních nohou pravidelnou díru, do které poté naklade vajíčka. Ty potom důkladně zahrabe. Někdy se nám podařilo zachytit želvu ještě před zahrabáváním, takže byl sběr vajíček jednoduchý. Jindy jsme museli pomocí dlouhého klacku hledat, kdeže je ta díra zakopaná, znovu jí vyhrabat (což někdy nebylo vůbec lehké, protože suchý písek stále z krajů padá a padá znovu do díry) a pak vajíčka vybrat, spočítat a zapsat do tabulky pro následné statistiky. Poté se nalezená vajíčka zakopala na bezpečném oploceném místě, kde se nechala pěkně líhnout. Želvičky se vylíhnou cca po 45 dnech a při tomto aktu spočíval náš třetí úkol: hlídat vylíhnuté želvičky, sesbírat je, spočítat a následně odnést na břeh a čekat, dokud se všechny bezpečně nedostanou do moře. Věřte mi, že líhnutí malých želviček z písku je jedna z nejroztomilejších věcí, co jsem kdy viděla. 🙂
Proč tento projekt vlastně existuje? Inu, nejen že se na pláži potulují ptáci a potulní psi, kteří želvičky po jejich cestě do moře často smlsnou, ale také proto, že někteří lidé vajíčka kradou a prodávají jako afrodiziakum. Kdysi prý také vyšel zákon, že jeden Mexičan může zabít denně 100 želv… a za rok tam nebyla málem ani jedna želva. Chudí Mexičané všechno chtěli zpeněžit – pochopitelné, ale smutné. A tak se založil tento projekt na záchranu želv, který v Colole trvá již kolem třiceti let.
Na této pláži se vyskytují tři druhy želv. My měli tu čest poznat druh „negra“ – tmavší, rychlejší a v dospělosti dorůstající do délky cca 1 metru a „golfina“ – světlejší, línější a dorůstající do délky cca 80 cm. V prosinci se potom prý objeví pár kousků druhu „laúd“, což je největší želva na světě měřící až 2 metry.
A jaké bylo naše zázemí v kempu? Vskutku rustikální, jak se o něm vyjádřil jeden z tortugeros. K dispozici jsme měli kuchyň s vařičem a bednami pro jídlo namísto spíže. Když jsme si koupili led, mohli jsme z jedné bedny udělat na čas i chladničku. V kuchyni byl také dlouhý stůl, kde jsme trávili snad nejvíce času (samozřejmě až po našich oblíbených hamakách).
Někteří spali v hamakách, většina však přímo na pláži, na písku, v blízkosti moře, pod hvězdami, za zvuku vln, kde nebylo po komárech ani vidu ani slechu. Maximálně nás mohla vzbudit želva, která si to vykračovala kolem nás naklást na pláž vajíčka. 🙂
Na konci workcampu jsme se rozloučili a s některými odjeli do Mexico City podniknout poslední výlet před odletem. Navštívili jsme společně Teotihuacán – zbytky posvátného města s pyramidou Slunce a Měsíce a opět historické centrum velkoměsta a poté se rozjeli každý do svých rodných krajin.
Veronika Doudová
(redakčně kráceno)
loňském roce se na workcampy vydalo více než 720 dobrovolníků! Workcamp je 2-3 týdenní skupinový dobrovolnický projekt. Sjede se na něm skupina lidí z různých koutů světa, kteří po celou dobu společně žijí a pracují. Účastníci tak mají jedinečnou příležitost seznámit se s rozličnými kulturami a zároveň poznat do hloubky kulturu země, kde jsou dobrovolníky. Kromě příležitosti přispět vlastní prací veřejně prospěšnému projektu jsou dobrovolnické projekty významným prostorem pro poznávání a učení se.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví a mezikulturního vzdělávání. Zprostředkováváme pro Vás dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás.
