V Čechách, které mají pověst neateističtějšího státu EU, mají Velikonoce takový neslaný nemastný průběh – alespoň navenek. Lidové tradice se udržují jen regionálně, v pátek je pracovní den, víkend jako každý jiný, a ten jeden den „svátku“ navíc vlastně nestojí za řeč. Snažím se pro sebe s takovým pojetím bojovat a vytvářet si vlastní prostor pro jiné prožití tohoto času, mimo jiné tím, že si posledních pár let beru na Velký pátek dovolenou.
Jsou Velikonoce, se svým příběhem o osamění, bolesti a smrti, který přesto nemá špatný konec, většině českých obyvatel skutečně tak vzdálené a cizí?
Nemohu si nevzpomenout na historku, kterou mi před pár lety vyprávěla kamarádka. Paní učitelka chtěla menším dětem na prvním stupni základní školy přiblížit alespoň kousek z mystéria Velikonoc. Začala svůj výklad sdělením: „ Děti, Ježíšek umřel.“ Místo dalšího výkladu následoval „kolaps“ ve třídě, který se pak řešil ještě poněkud napjatě mezi školou a některými rodiči.
Dnešní doba zdánlivě neoslavuje hrdiny, kteří vlastně „nevyhráli“ nad všemi svými protivníky jako v komiksu. A to i když si prošli naopak naprosto vším nejhorším – od čisté nenávisti přes lhostejnost či krutost až k výsměchu a zpochybňování. Osudy lidí, které mnohdy neposoudí a neocení jejich současníci. Jejich myšlenky čekají, ukryté v knihách nebo předávané skupinou věrných, až přijde jejich čas a budou vidět zase v pravém světle.
Dlouho jsem si myslela, že vnímavost pro takové pojetí „vznešenosti“ je u nás spíše něčím neobvyklým a menšinovým. To, co se dělo v prosinci loňského roku po úmrtí prezidenta Václava Havla, ale bylo dech beroucí a jednoduše opravdové.
Přeji tedy všem bez rozdílu vznešené (samozřejmě i konformně veselé) Velikonoce – zvláště těm, kteří je v podstatě ani neslaví.
Michaela Přílepková
