Když mi bylo dvanáct let, občas jsem pod peřinou poslouchal z malého rádia Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. V učebnici občanské nauky pro osmou třídu ZŠ jsme měli vyobrazeny ruské tanky, jak poskytují „bratrskou pomoc“. Začínali jsme chápat, že asi všechno nebude tak, jak se ve škole učíme.
Jednou mi v autobuse ukázal kamarád článeček z Rudého práva (oficiální deník vydávaný vládnoucí stranou, KSČ). Jednalo se o narozeninovou kroniku, kde pod fotografií Václava Havla bylo přání všeho dobrého jistému Ferdinandu Vaňkovi (hrdinovi z Havlovy divadelní hry Audience). Takový malý vtípek v ponuré předrevoluční atmosféře. Tehdy jsem viděl Václava Havla poprvé, i když jen na obrázku.
Později vypadal občas plaše; nedokázal jsem si představit, jak bude zvládat nejvyšší funkci ve státě. Zvládal ji s noblesou divadelního mistra. Přemýšlel jsem, jak dlouho se bude držet „pravdoláskových“ témat. Dlouho, do smrti. Kladl jsem si otázku, jestli odolá pokušení připojit se k některým svým souputníkům a kolegům, novodobým zlatokopům divoké privatizace 90. let. Odolal – nebo možná ani to pokušení neměl.
I poté, co přestal vykonávat funkci prezidenta republiky, se dále angažoval v neziskovém sektoru a dělal naší zemi dobré jméno ve světě. Byl přesvědčen, že mladí lidé se mají aktivně zapojovat do dění kolem sebe. Když dneska vyjedete někam za oceán a zapátráte po tamních znalostech o České republice, zjistíte pravděpodobně něco o Jágrovi, plzeňském pivu a o Havlovi.
Pane prezidente Havle, měl jste velký podíl na tom, že jsme mohli vyrůstat a dospívat ve svobodnější zemi než naši rodiče, že jsme se mohli podílet na zakládání a obnově našich organizací, které se pro mnohé z nás staly druhým domovem a kde jsme našli přátele, kteří významně ovlivnili naše životy. Díky!
