Pracuje jako místostarosta Městské části Praha 3 již od roku 2006. Na Cenu Přístav ho navrhly svorně Turistický oddíl mládeže S.T.A.N., DDM „Ulita“, Pionýrská skupina Galaxie, Oddíl národní házené TJ Spoje Praha a Chmelnický dětský klub.
„V případě žádosti o radu či pomoc vždy velmi rád odpoví a poradí, jak v případě rozvoje neziskových organizací či dětských sdružení postupovat, na koho se případně obrátit. Sám také navštěvuje klubovny a zařízení, která MČ dotuje ve svém grantovém programu,“ uvedli mj. ve svém návrhu na ocenění Jiřího Matuška zástupci zmíněných organizací.
Jaké myšlenky se Vám při přebírání Ceny Přístav honily hlavou?
Za prvé, jestli si ji skutečně zasloužím. A druhá věc: nebudu zastírat, že to byla příjemná chvilka. Člověk si říká, že v komunální politice jsou výsledky práce mnohem hmatatelnější, a může vidět dopad svých idejí nebo práce, kterou na radnici vykonává, rychleji než na vrcholové, státní úrovni.
Do Vaší kompetence na radnici třetí pražské městské části spadají sociální záležitosti, zdravotnictví, školství, volný čas dětí a mládeže, spolková a sportovní činnost, neziskové organizace, dále drogová problematika, národnostní menšiny… Co z toho Vám „na Praze 3“ momentálně dělá „těžkou hlavu“? A co Vás naopak těší?
Začnu tím příjemnějším: samozřejmě mě těší oblast školství a volného času. Za prvé si totiž myslím, že městská část tam nainvestovala nemalé prostředky – ať už do škol, které zřizuje, anebo formou grantů na podporu různých volnočasových aktivit. A když se pak z lešení vyloupne škola s novou fasádou, s novými okny, tak to člověka vždycky potěší. Už je máme skoro všechny hotové, snad jen dvě nebo tři chybí. A co mně dělá těžkou hlavu? Asi bych řekl, že se snažíme připravit volnočasové aktivity pro ani ne tak sociálně nepřizpůsobivé jako spíš pro problémovou mládež, která balancuje na hraně zákona. V uplynulém volebním období jsem se účastnil mezinárodní konference „Dítě ve městě“; organizuje ji Evropská síť měst přátelských k dětem. Konference se opakuje co dva roky; poprvé jsem na ní byl v Rotterdamu, podruhé v roce 2010 na podzim, někdy těsně před volbami, ve Florencii. A musím říct, že tam jsem vnímal z diskusních příspěvků obrovský posun v problematice, kterou oni řeší. Protože jsem tam reprezentoval komunální úroveň, šel jsem hlavně na panelovou diskusi, kde vystupovali zástupci jiných komunit nebo jiných evropských měst a obcí. Unisono – ať to byla Británie, Francie, Němci nebo Italové nebo Holanďané – řešili problém imigrantů, a hlavně problém pouličních gangů, které se začínají v západní Evropě objevovat. Viděli jsme to sami letos v Londýně, viděli jsme to v Paříži… Ne že bych z toho měl vysloveně těžké spaní, ale nenechává mě to úplně klidným. A právě proto máme na Praze 3 čtyři nízkoprahové kluby, které byly podpořené grantově a pracují s touto mládeží, která se u nás vyskytuje zaplaťpánbůh v malém počtu. Ale i tady se náznaky skupin dětí, které balancují na hraně zákona, mohou objevovat. Takže lépe je se na to připravit, je lépe tomu předcházet, než potom hasit nějaký požár ve formě pouličních gangů, které by nám tady začaly dělat neplechu.
Zaujal vás v tomto ohledu nějaký recept vašich kolegů z jiných měst?
Spíš mě zaráželo, jak obtížná je komunikace třeba britských nebo francouzských škol s touto sociální skupinou lidí, kteří do země přicházejí. Proto máme na Praze 3 centrum pro integraci cizinců, což je nezisková organizace, která připravuje různé kurzy pro dospělé. Obrátili jsme se na ně a komunikovali s nimi, že by pro „dospěláky“ měli udělat i kurzy zaměřené na komunikaci se školou, ne jen s úřady a s firmami, když si hledají práci. Protože pokud přijde (ze zahraničí) malé dítě a začne navštěvovat první třídu, nebo ještě projde i mateřskou školou, problémy jsou minimální. Větší nastávají právě v okamžiku, kdy přijde takový šesťák, sedmák, nastoupí do už „rozjetého vlaku“, a neumí slovo česky. A když neumí česky ani žák, ani rodiče, tak tam můžou být problémy mnohem, mnohem větší. Na ně se prostřednictvím neziskové organizace zaměřujeme a cizincům, kterých přibývá, chceme trošku usnadnit jejich začátek v České republice, respektive v Praze.
Já bych to nespecifikoval na úředníky, myslím si, že důležitější je přesvědčit o tom své volené kolegy politické – zastupitele nebo členy vedení radnice, i když s úředníky to samozřejmě konzultujeme také. Protože jedna věc je, co si nezisková organizace vymyslí, a druhá věc je samozřejmě realita v životě Prahy, protože tu jsou zejména strašně komplikované majetkové vztahy. Vždycky se snažím přinést pádné argumenty, kterými bych přesvědčil kolegy, že to či ono, s čím se neziskovky nebo organizace zaměřené na volný čas dětí a mládeže na nás obracejí, má smysl. A musím to zaklepat, zatím se mi daří. Zatím nedošlo nikdy k nějakému zásadnímu názorovému střetu, že by řekli: No, tak to ti nepodpoříme, to určitě ne, s tím nepočítej. Takže co se týče projektů a aktivit – ať jde o organizace zaměřené na volný čas, nebo neziskové organizace zaměřené na jiné sféry společenského života, ale směřované na mládež – tak vždycky jsme našli společnou řeč. Praha 3 je k těmto záležitostem obecně vstřícná, což je, myslím si, nejen po předchozích čtyřech letech vidět jak na školách, tak na životě zdejší společnosti. Na Praze 3 k dnešnímu dni působí více jak sedmdesát NNO, což se na výjimečnosti života na Praze 3, jeho pestrosti kladně odráží. Takže si myslím, že Cena Přístav není ani tak vyloženě cena moje osobní, ale vnímám ji jako ocenění práce všech, kteří stáli v čele Prahy 3 v minulém volebním období, jako cenu celého vedení radnice, které udělalo v Praze 3 velký kus práce.
Jakých nápadů, jakých akcí, které také – nebo především – Vaším přispěním „dobře dopadly“, si v oblasti mimoškolní výchovy nejmladší generace považujete nejvíc?
Těch aktivit je spousta a já bych strašně nerad na nějakou zapomněl. Neziskové organizace mají tak bohatý život… Kdybych z něj měl vypíchnout to, co v rámci celé České republiky pálí společnost asi nejvíc, tak půjde samozřejmě o předškolní segment, což je péče o děti v předškolním věku, protože se nedostává mateřských škol. Nám se to zaplaťpánbůh podařilo vyřešit, takže pořád jsme schopni kopírovat rostoucí křivku počtu dětí v předškolním segmentu. Doufám, že nám nedojde dech a že budeme stačit poptávku rodičů pokrývat. A právě proto jsme přistoupili k netradičnímu řešení a v době velkých letních prázdnin jsme dohodli se čtyřmi organizacemi zajímavý projekt. Se skauty, domem dětí a mládeže Ulita a dvěma rodinnými centry – Nová Trojka a Paleček – jsme připravili programovou nabídku na celé prázdniny, a tou jsme pokryli segment dětí od tří do patnácti let: šlo o předškolky, indiánské léto, prázdninový cirkus, skautský tábor Kosmík… Projekt se setkal s velkým ohlasem u rodičů, byli spokojeni. Takže si myslím, že tam jsme se trefili do černého a vytipovali to, co rodiče o prázdninách trápilo nejvíc. Můžeme se dále bavit třeba o nízkoprahových klubech, díky nimž děláme na Berounsku letní tábor pro děti, které, bohužel musím říct, někdy v patnácti letech poprvé vyjedou z Prahy. Tyto tábory spolufinancujeme z 20%, 80% na tyto tábory přispívá Ministerstvo vnitra ČR. Nelze se nezmínit o sportovních aktivitách, ať už to jsou různé sportovní kluby, anebo neziskovky, které už nespadají do ranku mládeže a tělovýchovy: pokrytí společnosti je u nás myslím komplexní, od dětí a mládeže až po seniory.
Tím, že jste získal Cenu Přístav, je vidět, že podporujete děti, mládež a jejich aktivity… Co uděláte pro to, aby žižkovská skautská základna „Na Křížku“ (4. přístav VS Jana Nerudy), kterou skauti vybudovali svépomocí a funguje pro stovky dětí již 15 let, jim nebyla „odebrána“?
Tahle otázka je ze tatím položených asi nejtěžší. Musím předeslat, že nikdo nemá zájem na tom jim cokoliv odebírat nebo – a teď to prosím vás dejte v uvozovkách – „vyhánět“ skautíky z Prahy 3, to určitě ne. Nicméně, musíme nějak reflektovat realitu, která nastane, když budeme stavět: když pokročí revitalizace vrchu Svatého Kříže – nebo chcete-li celého parku Parukářka – a dojde na výstavbu tamního sportovního areálu. První, prapůvodní představa byla, že by mohli koexistovat v tom areálu; my jsme jim dokonce nabízeli, že jim postavíme klubovnu, že jim postavíme sklady, že tam budou moci dál existovat. A – samozřejmě – vedle toho připravujeme i eventualitu, že by to nešlo a že by se prostě museli někam přestěhovat. Svého času se v tom angažoval bývalý primátor pan Bém, který to chtěl finančně podpořit. Bohužel jsme centrální městská část, takže nemáme zelených luk tolik, že bychom řekli: Tak tady máte jinou zelenou louku, tak tady si postavte jinou svoji klubovnu. Máme jeden pozemek, který by jim možná vyhovoval, co se týče jejich náplně; co se týče umístění, nevím. Myslím, že to je zase jen otázka zvyku. Já tomu rozumím, že oni jsou zvyklí na to, že jsou v centru Prahy 3; tohle by bylo na okraji Prahy 3, bylo by to na hranici s Prahou 10. Zase na druhou stranu, není to tak daleko od metra, od stanice Želivského, v podstatě hned za Židovskými hřbitovy je rohový pozemek a nad ním je jedno z našich nejlepších dětských hřišť: Pod Kapličkou… Takže i o tom se jedná. Na slavnostním ceremoniálu v Brožíkově síni jsem se na to téma se skauty bavil a říkal jsem jim, že není nic uzavřeno, že se prostě bude dále jednat – a uvidíme, jak to dopadne. My jsme otevřeni jednání a chceme jednat a budeme hledat všechny možné varianty, které připadnou v úvahu. Ale výsledek dneska neumím předpovědět.
Komunální politik odpovídající za oblast volnočasových aktivit dětí a mládeže a jejich rozmanitých spolků časem pravděpodobně objeví určité limity. Našel jste už ty své? Pokud ano, jakého jsou či byly druhu? Jakou strategii jste po jejich detekci zvolil – a myslíte, že by byla použitelná univerzálněji, např. ve formě obecněji platné rady Vašim neznámým kolegům na radnicích jiných městských obvodů či obcí…?
Na začátku našeho rozhovoru jste řekl sám, že organizace, které mě navrhovaly, oceňovaly moji komunikativnost. Musím říct, že – původním povoláním pedagog – se vlastně v oblasti dětí a mládeže pohybuji celou svoji profesní kariéru. Ať už jako učitel, nebo státní úředník nebo dnes komunální politik, vždycky jsem působil v segmentu vzdělávání a volného času. Takže kolem nejmladší generace se pohybuji celý život. Osobně vidím jeden jediný limit, a sice finanční, protože samozřejmě „o peníze jde vždycky až v první řadě“, jak se říká v jednom z bonmotů. Umím si představit, že spousta jiných měst, a hlavně malých obcí, má tenhle problém jako číslo jedna, protože se potýká se svým rozpočtem, s tím, jak zabezpečit běžné a životně nutné činnosti pro fungování obce jako takové. Městská část Praha 3 je jednou z bohatších městských částí v Praze, a tudíž tenhle problém až tak citelně nevnímám. A pokud bych měl dávat někomu nějaký návod či recept, jak postupovat, tak já si myslím, že to podstatné tkví skutečně především v komunikaci. Ukazuje se, že komunikace, ať už půjde o neziskové organizace zaměřené na děti a mládež, nebo obecně o různé spolky, které přispívají ke zpestření života společnosti na Praze 3, je velmi důležitá. Prostřednictvím komunitního plánu vlastně do činnosti radnice vnášíme přání veřejnosti, to, co by chtěla po městské části. Velmi pěkným příkladem je třeba hřiště na vrchu Svatého kříže – když už jsme ho zmiňovali – kdy jsme vlastně spolupracovali s rodiči a na základě dotazníkového kontaktu jsme hřiště upravili a připravili. Začínají se tam sjíždět rodiče i z jiných městských částí, stejně tak jako v případě hřiště Pod Kapličkou, které jsem zmiňoval, protože to je oáza klidu, hlavně pro maminky s těmi nejmenšími dětmi. Je to oplocená zelená louka, kde děti mohou běhat bosé, protože tam je krásná tráva, brouzdaliště…Čili komunikace s veřejností – ať už to jsou neziskovky zaměřené na děti a mládež, nebo na seniory – je naše velká, silná zpětná vazba, díky níž vnášíme prvky přání jednotlivých skupin obyvatel do činnosti a do politiky městské části.
Pokud byste měl na téma podpory dětských a mládežnických neziskovek napsat třeba esej či referát a uvodit ho jedinou větou, po jakém citátu byste sáhl?
Většinou když mluvím s mladou generací, tak se snažím zaměřovat na vzdělání. Myslím si, že takovým výstižným citátem by mohl být citát Johna Fitzgeralda Kennedyho, který kdysi řekl, že „svoboda bez vzdělání je nebezpečná, vzdělání bez svobody je zbytečné.“ Jde o silné poselství mladé generaci, aby si uvědomila nejen to, že vzdělání ovlivní zásadním způsobem život, ale také to, že život ve svobodě je velmi důležitý. A že nesmí zapomínat na hodnoty, které nemůžeme vyčíslit penězi, jako je svoboda, demokracie, etika, morálka. Také my bychom na to neměli zapomínat a předávat to dál mladé generaci. Anebo – abychom nechodili až do zámoří – hodil by se i citát našeho prvního prezidenta Masaryka: „Vzdělání dopřejte všem, od všech žádejte, aby byli slušnými lidmi, a bděte.“ Je to něco podobného, jen jinými slovy. Právě demokracie a svoboda dává mladým bohaté možnosti, které se před nimi otevřely a mají je. A je jenom na nich, jak je uchopí. A je jedno, jestli jde o vzdělávání – kdy mohou studovat, jezdit po světě a získávat zkušenosti a pak se vrátí do republiky a to, co se ve světě naučí, předají tady – anebo využijí svobody a demokracie k tomu, že smysluplně naplní svůj volný čas. K čemuž ostatně máme řadu neziskových organizací a jiných institucí, které jim nabízejí spoustu možností. Víme, jak to před třiadvaceti lety bylo: že jsme měli v podstatě jednu jedinou dětskou organizaci a jednu mládežnickou organizaci, a ty obě byly pod jasnou a silnou kontrolou vládnoucí strany. Dneska máme volnost i v této oblasti, takže kdo má jakou zálibu, tak si myslím, že v tom pestrém vějíři nabídek neziskových organizací a jejich aktivit si musí každý vybrat. Jenom chtít.
Děkuji za rozhovor.
