Nemohu se ubránit přesvědčení, že prostředí nás formuje.
Vyrůstala jsem v rodině, kde dobrovolnická práce byla na denním pořádku. Sobecké období, kdy jsem nechtěla mámu půjčovat ostatním a říkala jsem, že „nejsme tři sourozenci, ale máma má tisíce dětí, o které se stará daleko raději než o nás“, mám za sebou.
Po několika letech práce v těžce ekonomicky zaměřeném prostředí přiznávám, že když se na moment zastavím, říkám si dokola několik slov – PROČ? PRO KOHO? K ČEMU JE TO DOBRÉ?
Zastavila jsem se takhle před časem a pomohla jako dobrovolník obnovit dětský oddíl. V dnešní uspěchané době, kdy rodiče mnohdy nemohou věnovat tolik času, kolik by chtěli, je krásné alespoň pár hodinami týdně přispět ke smysluplné náplni času dětí a mladých lidí.
Když jsem se zastavila minulý týden, přemýšlela jsem nad změnou života od dob našich maminek, babiček a prababiček. Děti vyrůstají stále častěji ve velkých městech, kde tráví většinu času – na chaty se nejezdí tolik jako dříve, a dětská hřiště? Pokud tam zrovna soused nešel venčit psa či vandalové neponičili prolézačku – opravdu ten malý kousek přírody stačí? Pokaždé, když děda vypráví o svém dětství, jak chodili na třešně, na výlety a celé dny trávili venku na čerstvém vzduchu, obklopeni lesy, poli a stráněmi, uvědomím si tu změnu o to víc. Také dnešní generace dětí si zaslouží alespoň trochu zážitků z přírody a je na nás, abychom je vytáhli ven. Na schůzky do sadu na Petřín, na jednodenku třeba na farmu k huculským koním, a na výpravy pryč z civilizace…
Asi se nechám překvapit, jak velká část mne se nechala zformovat.
Jak jste na tom vy? Zastavujete se také někdy a kladete si podobné otázky jako já?
Doubravka Rocmanová
