Můj první Tamjdem byl, dalo by se říct, národnostně trochu střídmější – z pětice cizinců se tu sešli zástupci EVS z Gruzie, Francie, Polska a Portugalska. Zbytek našeho „Dream teamu“ jsem doplnili my, Češi. První zářijový víkend jsme se sjeli ze všech koutů naši vlasti do útulné vesničky Vyšehorky u Mohelnice. Tam sídlí občanské sdružení Ryzáček zabývající se hiporehabilitací dětí a dospělých, které vzniklo v roce 2006. Ve Vyšehorkách nás již čekal uvítací výbor ve složení dvou nejdůležitějších osob Ryzáčka, Aleny Fritscherové a Hany Dvořákové, které nás zasvětlily do tajů hiporehabilitace. Každý z nás si vyzkoušel jak správně připravit koně na rehabilitace a jízdu na koni v kůži tělesně postiženého člověka. Po tomto vyčerpávajícím úvodu jsem se šli ubytovat do přilehlé budovy za krytou jezdeckou halou, která v sobě ukrývala naši komfortní noclehárnu.
Večer, jak už to tak bývá na akcích tohoto stylu, se udál v duchu „Multiculty evening s mini food exchangem“. Proběhlo malé seznamovací kolečko u našeho rádoby kulatého stolu, kde jsem rychle zjistila, že pražská mládež je aktivnější než ta moravská. Hanba nám! A rychle do spacáku připravit se na nadcházející pracovní den. V soboto jsme se probudili do slunného rána. A opravdu, celý den bylo parno, takže jsme si chvilkami připadali jak na římských galejích. Po snídaní nám hlavní stavbyvedoucí, Martin Fritscher, dal krátké Intro k tomu co, kde, kdy, s čím, kým a jak budeme dělat. A pak už to rychle utíkalo. V první fázi nás čekal nátěr jízdárny a užitkové budovy s hernou pro děti, kanceláří, kuchyní a sanitárním zázemím, která, ač se to nezdálo, byla celkem rozlehlá. Hned u první stěny šlo fakt o krk. Z nenadání jsme probudili sídlo vos, které asi bydlely pod dřevěným obložením budovy. Začaly jak divé kroužit kolem všech natěračů a naráželi do všeho, co jim přišlo do dráhy jejich pominutého letu. Naštěstí nám starý známý pan Biolit zachránil kůži a po vosách za chvíli nebylo ani vidu ani slechu.
Na oběd jsme se sběhli jak divá zvěř. Zde se nám podařilo umlčet to hladové stvoření pomocí výborné krmě z místní hospůdky. A zase zpět na špičky. Tady by nám i primabaleríny z ruského baletu mohly závidět tu průpravu. No, zkuste si natřít budovu měřící cca 6m, když žebřík je v tomto případě nedostatkové zboží.
Takto jsme pokračovali až do úplného vypotřebování barev a natření všech požadovaných míst. Příznivci čuchání ředidla by dneska měli préé na tom jsme se shodli všichni. Večer nás čekalo pravé české barbecue v podobě špekáčku a lahváče. A překvapením sobotní noci, jak pro nás tak i pro místní obyvatele, byla návštěva tradiční vesnické zábavy. Před zraky všech místních zvědavců jsme to pořádně rozbalili v rytmu českých vypalovaček a šlágrů. Vrcholem večera byla krásná podívaná na jasné nebe s hvězdami, která se nám velkoměšťákům málokdy poštěstí vidět.
Druhý den jsme začali zvelebovat terén venkovní jízdárny. Dále jsme podložily rampu pro vozíčkáře, přidělávali původní bannery sponzorů a značili pro lepší orientaci jezdců drezurními písmeny krytou a venkovní jízdárnu. Před jedenáctou jsem měli hotovo, tak jsme se vydali do místního kostelíka nasát trochu zdejší historie, do níž nás uvedl místní svérázný farář a poutník v jedné osobě. Než jsme se nadáli, seděli jsme u posledního společného oběda. A ještě společná fotka a hurá domů.
A tím to končím své povídání o tomto víkendu, pobrukujíc si stále tu otravnou písničku od 100 zvířat „Nikdy nic nebylo…“ Bez Tamjdemu by vskutku „Nebylo nic“ z tohohle úchvatného zážitku.
Sabina, dobrovolnice
www.trochujinak.cz