Na táboře se dají dělat kouzla všelijaká – i s časem. Malí táborníci většinou s sebou nemají hodinky, a tak se dá čas třeba posunout či zavést speciální kalendář. Někteří si dokonce neváhají sestrojit stroj času a v rámci celotáborové hry jej pořádně využít.
Čas je fyzikální jednotka, kterou si většina lidí přepečlivě měří a váží.
Kromě toho je ale vnímání času kulturním fenoménem. Patříme k civilizaci, která je postavena na tzv. lineárním pojetí času – od stvoření světa, od našeho letopočtu, od narození člověka… Čas letí prostě nezadržitelně dopředu.
Pojetí času to ovšem není jediné. Přírodní národy například žily v pojetí cyklickém – čas byl vnímán jako rozložený do období, která přecházejí proměnou jedno v druhé. Nic z toho, co si vzal, doopravdy nezaniklo, ale vždycky se v nějaké formě vracelo.
Takové „osvobozující“ pojetí času v souladu s přírodními cykly se objevuje v některých našich lidových tradicích, které v sobě obsahují nemálo prvků z dob před přijetím křesťanství.
Ze stejného zdroje čerpá i zmíněný zvláštní fenomén: čas táborový. Funguje podle zcela jiných principů než ten, který prožívají děti a jejich vedoucí ve škole a práci.
Na táboře přijdou dokonce okamžiky, kdy se čas úplně zastaví a nastane bezčasí. Takové momenty spojují moderní lidi s jejich předchůdci a fungují ve všech kulturách úplně stejně. Jsou to momenty, které mají pečeť rituálu, jako je třeba zapálení slavnostního ohně.
Prázdniny začínají druhou polovinu a nad časem nejspíš nezvítězí. Ale určitě si táborníci ještě nachytají do vzpomínek hodně chvil, kdy čas přestal být despotickým vládcem jejich životů.
Michaela Přílepková
