Dobrovolnictví, to je když jeden dělá něco pro druhé ze svého přesvědčení a zdarma. Tedy zdarma, ne za peníze. Nebo může za to něco dostat, myslím nemateriálního?
Pokud by za to něco očekával, nemusel by to přeci dělat nezištně. Ne, jakmile něco očekává, byť jen dostavení se určitého osobního uspokojení, už je to zištné, to není dobrovolník.
No, moc ti nerozumím, ale snad je alespoň takhle pro veřejnost prospěšný, ne?
Kdyby ses totiž o dobrovolnictví zajímal, tak bys zjistil, že sdružení, třeba jako to vaše, pro veřejnost moc nedělají a jsou tudíž vzájemně prospěšné.
Co je to za řeči. Vždyť my vychováváme naše členy.
No právě jsme u toho, členy.
No, ale těch my máme hodně, víc než kdo jiný, kdo také vychovává.
No jo, jenže ty to děláš pro sebe.
Jak pro sebe?
No, pro svoji organizaci.
Ale co to meleš. Moje organizace je přeci hlavně myšlenka. Idea. Lidi, co sdílej tu ideu, tak jsou sdružený v naší organizaci. Někteří z nich pak předávají dobrovolně tu ideu dalším. Stejně si myslím, že jsme veřejně prospěšný. Dyť si vem, něco se naučíme, něco předáme dál, pomůžeme přírodě, lidem v okolí. No, a taky se snad trochu podle těch zásad budeme řídit v tom normálním životě ne? Snad to není jen hra. Tedy nechci bejt nafoukanej, ale snad to nemá přínos jen pro nás.
Do nového roku přeji všem zanechání zbytečných řečí o dobrovolnících první, druhé nebo třetí kategorie či podezírání z příčin ušlechtilých pohnutek a užívání si následků této krásné a prospěšné činnosti.
Aleš Sedláček,
předseda ČRDM
PS: Nic z toho, co je zde zdánlivě naivně popsáno, jsem si nevymyslel, vše skutečně zažil.
