Pět ráno, svítá, je říjen, teplota vzduchu 27°C a já běžím po telavivské pláži. Tak nějak jsem si to představovala, tak nějak to i opravdu vypadalo. S tím rozdílem, že skutečnost byla mnohem lepší. „Kouříš něco?“ „Cože?!“ „Ty máš tolik energie! Kde ji bereš? Ty musíš něco kouřit!“ halekají na mě dva kluci v mém věku, zřejmě po nějaké vydatné párty. „Můžu se přidat, slečno? Taky trénujete na maraton?“ Neznámí lidé mě oslovují bez zábran, někteří hebrejsky, většina hned anglicky, se svou vybledlou kůží se tu neschovám. Sportující ranní ptáčata se mísí s pozdními návštěvníky oslav, na pláži natrefíte v pět ráno na rybáře i na turisty.
Ani si už nevzpomínám, jak jsem si Izrael představovala, ale určitě jako něco ve stylu „vojáci s plnou zbrojí na každém kroku“, „stálé nebezpečí teroristických útoků“, „věčné pouliční roztržky mezi Araby a Židy“; i rodiče se zhrozili, když zjistili, kam že se chci vydat tentokrát. Kromě důkladné letištní prohlídky a kontrol při vstupu do obchodních domů a do restaurací, které už jsou i podle našich izraelských kamarádů jen obligátním přežitkem z horkého období před několika lety, jsem na nic v podobném duchu nenarazila. Mým největším problémem se tak za celou dobu pobytu stalo dilema, jestli je „ten Izrael“ nebo „ta Izrael“.
Poprvé za evropské hranice jsem se dostala díky česko-německo-izraelské výměně, zorganizované Českou radou dětí a mládeže. I když ono s „Evropou“ je to taky drobet složitější. Na informační tabuli v továrně na výrobu kosmetických výrobků z Mrtvého moře jsem si nemohla nevšimnout, kam všude Ahava své výrobky vyváží: do Evropy (mimo jiné Francie, Česká republika, Izrael, Ázerbájdžán), do Severní Ameriky (Kanada, USA, Mexiko), do Asie (Čína, Jižní Korea atd.) i do mnohých jiných končin světa. Takže si přeci jen musím na vysněné překročení hranic evropského kontinentu ještě počkat? Ony se totiž kulturní a geografické hranice jen málokdy kryjí, můj středoevropský pohled se pak taky jen těžko může shodovat s uvažováním Izraelců, Gruzínců či Ázerbájdžánců.
Tel Aviv má opravdu celkem evropský charakter: hotely, ulice, auta, obchody, všechno podle šablon našeho starého známého globalizovaného světa, i škodovek jsme tu viděli dost a dost. „Občas se mi zdá, jako by Tel Aviv začal někdo stavět, ale po chvilce se unavil a zlenivěl…“ okomentoval neuvěřitelnou četnost nedostavěných budov jeden z mých čerstvých známých-kolemjdoucích. Vydat se však na východ země, do Jeruzaléma nebo i jenom do Jaffy, která s Tel Avivem spadá pod jeden městský celek, je jako vydat se do jiné dimenze. Rozdíl byl nápadný už i při společné návštěvě nejznámějšího jaffského blešího trhu a při horentním vyjednávání o ceně, opravdu mě to však udeřilo do očí, až když jsem o volném dni vyrazila na vlastní pěst na cyklovýlet po okolí. Několikrát jsem zabloudila do odlehlých jaffských, čistě arabských končin, kde anglicky nikdo nemluvil a všichni měli lehce podmračný výraz, cestou jsem potkala i mnohem víc ortodoxních židů, než se pohybovalo v turistickém centru.
„Vidíte toho kluka v tom červeném tričku? Taky Arab, člen našeho oddílu, náš kamarád,“ poznamenal na závěr svého rozsáhlého výkladu o soužití Židů a Arabů náš dvacetiletý průvodce, mořský skaut, při vyjížďce na lodi. Sdílnost, podobně jako pohostinnost, je jednoznačně jednou z nejvýraznějších vlastností všech Izraelců, které jsem měla možnost poznat. Mořští skauti mě navíc ještě naučili, jak zacházet s jejich lodí. „La’alot! Laredet! Laredet!“ Stačilo několik málo minut a podle jednoduchých pokynů jsem pochopila, kdy že mám tou páčkou otáčet „po větru“ a kdy „proti větru“. Kdoví jestli tuhle schopnost někdy v Praze využiju, ale v těch pár okamžicích zodpovědnosti za celou loď jsem se cítila podobně důležitě a neohroženě, jako když jsem kdysi směla jít poprvé ze školy sama domů.
Pohostinnost se neprojevovala jenom neustálými příděly výborného jídla, z něhož byl mým jasným favoritem hummus, ale například i ochotou vzít na svou house party úplně cizí lidi. Tak jsem se dostala na oslavu narozenin kamarádky jedné z našich průvodkyň. Jaké bylo překvapení, když organizátorka Vered z Tel Avivu měla skoro na chlup stejné šaty jako Maruška z Plzně, líčením byly k nerozeznání a piercing jim čouhal ze stejného místa v uchu. Tak stejní, a přesto tak jiní. „A ty už jsi někdy byla ve válce?“ ptám se zvědavě třicetileté Osnat. „Před čtyřmi lety mě povolali do druhé libanonské války; mým úkolem bylo zprostředkovávat kontakt mezi armádou a civilním obyvatelstvem, třeba je evakuovat, vysvětlit jim situaci a tak. Po pár dnech nás ale zase stáhli.“ Pro Osnat zkušenost naprosto běžná, na kterou byla skoro tři roky trénována, pro mě stěží představitelná.
Pár dní po návratu z Izraele brouzdám po Facebooku a najednou na mě vyskočí oznámení, že se můj egyptský kamarád přidal do skupiny „Palestina“. V tu ránu se ve mně začne zvedat vlna nevole, vždyť já přece byla v Izraeli, vždyť já vím, jak to tam chodí a že tam jsou hodní a nechtějí nikomu ubližovat. Palestina má skoro 200 000 fanoušků, zatímco podobná stránka Izraele jen něco málo přes 70 000. No jo, Arabů je habaděj. Anebo je ten vztah přeci jen trochu složitější a nemám zas takový monopol na posouzení situace? Je rozhodnuto, a i když si budu muset nechat vystavit nový pas, bez izraelského razítka, chystám se v červnu do Jordánska. Pozorovat, povídat si, poznávat. A předávat dál.
Anna Koubová
foto Marek Krajči a Eran Glazer
Projekt česko-německo-izraelské výměny mládeže „Objevovat historii – rozumět současnosti – tvořit budoucnost“ je realizován za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Nadačního fondu obětem holocaustu a TANDEMu – Koordinačního centra česko-německých výměn mládeže.
