Jarní vodáckou sezónu začínáme tradičně na Moravě. A tak konvoj autobusu a dvou plně naložených aut s vleky plnými lodí a vodáckého vybavení vyrazil ve čtvrtek 1. dubna směr Kouty nad Desnou, které jsme si letos zvolili za základnu. Cesta proběhla bez komplikací, a tak jsme se hned mohli ubytovat a rozdělit do posádek. Ty pak mezi sebou ještě večer svedly souboje v mnoha vypečených hrách. V pátek ráno nás čekalo překvapení. Všude bylo bílo, a tak jsme na rozcvičku vybíhali do čerstvého sněhu. Po snídani jsme se netradičně už na ubytovně převlékli do neoprénů, nasedli do autobusu a vyjeli na řeku Moravu. Malé překvapení jsme způsobili lyžařům na sjezdovce v Přemyslově, když jsme mezi ně vyběhli v neoprénech, vestách a s helmami na hlavách. Vždyť i sníh je voda! Morava měla vody dost, plavba nám rychle ubíhala. Sluníčko svítilo na cestu, a tak i ta zima byla přijatelnější. V polovině cesty jsme si dali oběd – chleba se salámem, a dorazili do cíle dnešní plavby do Bartoňova. Opět vyfouknout lodě, zabalit, naložit a hurá na ubytovnu. Večer jsme pokračovali v ještě vypečenějších hrách. Po vyhodnocení dne jsme si ještě zahráli na kytaru a pak padli do postelí a spali a spali.
V sobotu opět budíček, rozcvička, snídaně a hurá na děsnou Desnou. Tentokrát však moc děsná nebyla. Byla těsně nad hranicí sjízdnosti a tak jsme místo souboje s divokým proudem a velkými peřejemi, vyhledávali místa, kudy projet a nerozbít lodě. A tak jsme opatrně dojeli až do Vikýřovic k našemu splavu s rybníčkem, kde jsme si dali pauzu na oběd. Sekaná, chleba a jako zákusek tatranka a velikonoční čokoládové vajíčko. Vody bylo málo, a tak jsme kromě několika klasických sjezdů uskutečnili i historicky první „kontra sjezd“. Výjezd splavu zdola nahoru. Po dobrém obědě a „podsplavových“ radovánkách jsme pokračovali až do Šumperka. Nižší stav vody nám dovolil si s loděmi skočit i přes 2 metry vysoký kolmý splav nad Šumperkem.
A večer vypukl pořádný „mejdan“. Šampaňské /co na tom, že jen to dětské/ teklo proudem, stoly se prohýbaly pod dorty a dary. Ptáte se, co se dělo? Náš admirál Míra Hepnar slavil narozeniny. Poté, co převzal a rozbalil všechny dary, musel prokázat svůj um a dovednosti v mnoha zkouškách opravdového vodáka. A uspěl na jedničku. Ještě jednou gratulujeme!!!
Ráno byla neděle a k ní neodmyslitelně patří rozcvička na posteli pod peřinou. To bylo docela něco jiného, než vybíhat do závějí. Snídaně, rychle sbalit, uklidit pokoje a odjezd. Kam? Netradičně na Divokou Orlici. Zjistili jsme, že je tam víc vody než na Moravě a tak jsme se rozhodli, že po cestě domů si ji sjedeme. Pravda, všude kolem byl ještě sníh, ale voda byla krásná. Proplouvali jsme meandry, užívali si peřejí a často přenášeli přes padlé stromy. V jednom místě bylo koryto tak rozbité a popadaných stromů tolik, že nám příroda vytvořila krásnou a náročnou slalomovou dráhu. Voda byla peřejnatá až do Bartošovic, a tak nám závěrečných 17 km říčních krásně uplynulo. V cíli jsme vymyli, sbalili a naložili lodě. Pak poslední oběd, nasednout do autobusu a vyjet k domovu.
A protože se nám to moc líbilo, hned další sobotu jsme se nechali nalákat krásným slunečným počasím a vyrazili jsme na Metuji. Celý den byl ale opravdu aprílový, ráno lehce nad nulou, střídalo se sluníčko, déšť sníh i kroupy. „Konečně vidíte, proč je důležité mít na hlavě helmy,“ prohlásil pravdivě Míra, „aby vám kroupy nerozbily hlavy.“ Peřeje skrz Peklo byly krásné, a tak jsme si v nich aspoň trošku rozehřáli zmrzlé prsty. Po 10 km jsme dojeli do Nového Města, kde naše dnešní plavba končila. Už se těšíme na další řeky, jen toho aprílového počasí už snad bylo dost.
Ťuky, TOM 19208 KADET Červený Kostelec
