Celkem 32 laureátů a laureátek obdrželo medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy za vynikající pedagogickou činnost. Resortní ocenění prvého a druhého stupně jim 9. dubna 2010 předali ministryně školství Miroslava Kopicová a Petr Špirhanzl, náměstek ministryně, který řídí skupinu všeobecného, odborného a dalšího vzdělávání. Drtivou většinu oceněných lidí tvořili učitelé; jedinou výjimku představoval Vladislav Sobol z Duhy – sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi. Vladislav Sobol obdržel medaili MŠMT druhého stupně za dlouhodobou dobrovolnou práci v oblasti volnočasových aktivit ve prospěch dětí a mládeže z dětských domovů, pro které mj. vydává několik let časopis Zámeček.
„Vy jste věnovali velkou část svého života dětem. A já bych chtěla, aby medaile, kterou dostáváte, byla symbolem toho, že váš resort a já osobně si moc vážíme práce, kterou jste udělali,“ prohlásila ve Velkém zrcadlovém sále Rohanského paláce ministryně Kopicová. „Jsem si velmi dobře vědoma toho, že nemáme nic jistějšího do budoucnosti, než jsou naše děti – a že to, co se s nimi děje, je vaše práce. Tak ať vám ta medaile připomíná, že o vás víme a že si vás vážíme,“ dodala.
MŠMT uděluje zmíněné ocenění jako výraz uznání za významné pedagogické, výchovné, vědecké nebo umělecké práce vykonávané na kterémkoli místě v resortu školství, mládeže a tělovýchovy. Ocenění je předáváno rovněž za dlouhodobé a vynikající působení „v oboru“ u příležitosti životního a pracovního jubilea nebo za mimořádně záslužný čin při zajišťování a zlepšování podmínek pro výchovu a vzdělávání.
Bezprostředně po slavnostní události v sídle ministerstva poskytl oceněný reprezentant neziskových organizací serveru Adam a časopisu Archa následující rozhovor.
Medailí MŠMT jste byl oceněn jako jediný dobrovolný pracovník z oblasti práce s dětmi a mládeží v nestátním neziskovém sektoru. Zkusil byste nějak okomentovat tento fakt? A jakou hodnotu pro Vás dnešní událost má?
Myslím si, že jde o cenu pro celý tým, ve kterém pracuji, pro celou Duhu Zámeček, pro celý štáb Zámečku, pro celou Duhu – a v podstatě i pro všechny neziskové organizace. Musíme totiž ukázat, že jsme rovnocenným partnerem učitelů. Zatím to tak nevypadá, což bylo vidět i na tom, že má nominace sice „prošla“, ale místo toho, aby spíkr uvedl, že jsem z organizace Duha, tak uvedl mého zaměstnavatele (OKD, pozn. red.).
Vybaví se Vám nějaký moment, o němž teď zpětně už víte, že byl nejspíš určující pro Vaše pozdější mnohaleté nasazení ve prospěch dětí z dětských domovů?
Oněch momentů bylo hodně, určitě. Vzpomínám si, že jsme začali pracovat s několika domovy na severní Moravě, asi se čtyřmi, s pěti, a získali tak určité zkušenosti zhruba po třech, čtyřech letech. V roce 1997 jsme s kolegou, se kterým jsme měli jisté zkušenosti z žurnalistiky, seděli a řekli jsme si: Teď uděláme něco pro jeden domov, pro dva, pro tři, možná pro čtyři. Ale co uděláme pro všechny? Právě v tu chvíli nás napadlo vymyslet časopis Zámeček, který od té doby rozesíláme do všech dětských domovů v republice. Je takovým jejich majákem, který jim ukazuje směr, který jim dává iniciativu, možnosti, tipy, nápady. A v podstatě musím říct, že od toho roku 1997 se – nejenom, ale také díky Zámečku – život v dětských domovech v mnohém změnil.
Časopis Zámeček, který dobrovolně redigujete a který je odběratelům zdarma zasílán ve dvouapůltisícovém nákladu, je mnohdy jedinou poštovní zásilkou, doručovanou dětem z domovů na jejich jméno… Jak se Vám jako novináři s tímto vědomím pracuje?
Je to pro nás určitě motivací, protože víme, že děti se na Zámeček těší – a nechceme dopustit, aby jim jejich jediná pošta přestala docházet. Takže se prostě musíme „porvat“ nejen s uzávěrkou, ale i s granty, abychom dostali dostatek peněz. A když nám některé z nejziskovějších firem v Česku granty postupně sníží, musíme sehnat potřebné peníze od těch méně ziskových, hledat jinde. Už se nám to třináct let daří; věřím, že tomu tak bude i nadále.
Prozradíte, jak vznikla Vaše přezdívka „Flík“?
Když jsem byl menší, tak tam, kde mám teď náznak pleše nebo skoro už úplně pleš, jsem měl bílé vlasy, bílý flíček vlasů. Tak mi začali říkat Flíku.
Zajímal by mne Váš názor jako čerstvého držitele ministerské medaile. Je toto ocenění tím, které by mohlo naplňovat potřebu celé řady dobrovolných pracovníků s dětmi a mládeží dosáhnout aspoň symbolického celospolečenského uznání? Nebo by měla raději vzniknout ještě docela jiná, specifická forma takového ocenění? A kdo by ji měl udělovat, být oním „arbitrem zásluhovosti“?
Myslím si, že ta druhá cena o které jste mluvil, taková ta přímo pro neziskovky jako dělaná, už funguje desítky let – „Březové lístky“ se rozdělují a pro každého, kdo je dostane, jsou tou nejlepší poctou. Protože mu ji nedává nikdo „shora“, dávají mu ji ti, co jsou „pod ním“ nebo jeho spolupracovníci. Myslím si, že cena, kterou předává ministerstvo, má stejně tak svou cenu – právě v tom ohledu, aby se do budoucna zrovnoprávnilo postavení učitelů a volnočasových pracovníků. Protože jeden bez druhého nemůže ve vzdělávacím systému fungovat. Je třeba , aby si to všichni uvědomili.
Gratuluji vám k ocenění a děkuji za rozhovor.
