Předvánoční ledová Vídeň

„Jsme tady, stojime před vchodem do katedraly.“ Zmrzlými prsty se mi daří otevřít esemesku na displeji zabrzděného telefonu asi napotřetí. Výborně, já už u Stephansdomu čekám víc než čtyřicet minut – zasypaná sněhem, na vlasech ledovou krustu a prsty na nohou bez citu. Snažím se zahřívat všudypřítomným voňavým „glühwein“ – svařákem, ale ani to nepomáhá. Předvánoční Vídeň nás v sobotu 19. prosince 2009 vítá v mrazivém bílém kabátě.
Centrum Rakouského hlavního města není velké a v létě je dokonce žádoucí, aby návštěvník chodil co nejvíc pěšky. Všude jsou upravené parky, nábřeží, aleje, květinové záhony a travnaté plochy bez psích exkrementů, kde může znavený poutník v klidu posedět. V zimním období, a obzvlášť takovém nečase, nepohrdne nikdo metrem. Užili jsme si ho dosyta všichni – Suky, Roman Š. s Romčou F., Kamča F., Maruška B., Zdenda R., Andrejka K. i já. Zejména v neděli, ale to bych předbíhala. Nyní stojíme před nejúchvatnější gotickou památkou, jak praví průvodce, a bouřlivě se vítáme. Seznamuju se s Romčou, dvojčetem Kamči, který ale nyní tvoří tandem se slavičínským Romanem. Ten Romču a jeho vozíček celý víkend prodírá vytrvale závějemi na ulicích, davy lidí i spletitými chodbami metra.

Rande na Stephansplatzu
Už pohromadě teď vyhlížíme Marušku, která má za úkol vyzvednout v metru Zdendu s Andrejkou. Celá skupina Života trochu jinak (ŽTJ) přijela do Vídně po poledni vlakem, zatímco já už dávno prochodila Hofburg, vánoční trhy u pomníku Marie Terezie a ubytovala se u kamarádů kdesi v přistěhovalecké čtvrti.
Když se konečně setkáváme, necítím končetiny od kolen dolů, v zoufalství jsem dokonce vytáhla z batohu i rukavice. Do katedrály vcházím už v roli Kamčova průvodce a jak prožívám vlastní výklad toho, co jsem nastudovala v průvodci, namočím si rukavici do svěcené vody: „Základy kostela se datují do roku 1147. Steffl, jak katedrále něžně říkají Vídeňané, utrpěla vážné škody při bombardování za druhé světové války. Odehrávaly se tu pohřby významných panovníků nebo také svatba a pohřeb W. A. Mozarta…
Za rohem hledáme ještě model celého chrámu, abychom si mohli ohmatat ustřelenou věž. Ačkoliv průvodce o jejím osudu mlčí. Ještě obligátní fotečku; Suky, dej už pokoj… 🙂

Všechno bílé!
Začínáme mít kolektivně hlad. Zatímco cestujeme metrem, venku se setmí. Celá Vídeň je pak zaplavena tisíci světýlek, žároviček a dekorací, které nemají obdoby po celé Evropě. Zejména proto jsou zdejší vánoční trhy tak vyhlášené. Jinak se zas tolik neliší například od brněnských – pouze cenami.
Kromě hladu potřebujeme aktuálně uspokojit i jiné potřeby, proto nepohrdneme kavárno-hernou nižší kategorie, zakouřenou, ale teplou. Svérázná postarší servírka s hrubým chlapským hlasem přinese místo čtyř červených a jednoho bílého svařáku čtyři bílé a jeden červený. Asi ji spletly ty bílé hole nebo bílý sníh, který venku vytrvale padá. Čekám, že se o ten jediný červený strhne bitka bílých holí. Ne, tak dramatické to nakonec není;-) Suky dokonce dostane doklad, o který žádáme anglicko-německo-rukama nohama, a přesouváme se znovu do metra. O pár stanic dál stojí Haus der Musik – muzeum hudby.

Kdo unudí orchestr?
Těší mě, že Suky chválí můj orientační smysl. Podél jedné z nejrušnějších vídeňských silnic vedu naši skupinku bez váhání do přívětivého zastřešeného atria paláce arcivévody Karla, kde Roman vytáhne chleba, pomazánkové máslo a tvrdý sýr a připraví pro každého svačinu. Už je na čase.
O muzeu hudby se v průvodci píše, že bylo otevřeno v roce 2000 a nabízí pouť světem hudby. „Návštěvníci mohou například experimentovat se zvuky, hrát na obrovské nástroje nebo dokonce „dirigovat“ Vídeňskou filharmonii.“ O tom víme a těšíme se! Nikdo ale člověka neinformuje, že na pánských WC jsou pisoáry ve tvaru stříbrných kornoutů; ještě že nám je Suky vyfotil! 😉
Prvním patrem, které je věnované právě nějakému orchestru, víceméně proletíme. I tak si ale stihnou slavičínští skauti všimnout lilie v erbu nad krbem a nadšeně si ji fotí. Brněnští pionýři radši zkouší královská křesla 😉 Ve druhém patře se ze všech stran ozývají zvuky, jaké mimčo slyší u maminky v bříšku. Zbláznila jsem se do něj před čtyřmi lety při první návštěvě muzea a dnes navnadila všechny ostatní.
Kromě miminka posloucháme ve druhém patře zvuky velkoměst (vypadá to, jako když člověk strká hlavu do bubnu pračky), chrchlání zasloužilého kuřáka linoucí se z trychtýřů a dusot koňských kopyt vycházející ze „sprchy“. Je tu spousta věcí, na které si nevidící mohou sáhnout, vyzkoušet a užít – třeba velikánský buben a jiné nástroje. Vibrace jsou cítit i půl metru od něj.
Ale chudáci ostatní návštěvníci, když se dostaneme k dirigování filharmonie! Zkusí si to postupně každý, Suky přebírá dirigentskou hůlku se záměrem unudit digitální hudebníky tak, aby se zvedli a odešli z plátna pryč… Do nejvyššího patra se přesouváme notně vysmátí!
Večerní hodina pokročila a je to znát i na našem elánu. Výhoda muzea je, že má otevřeno do desíti, ale už v devět je horní patro vydýcháné. Mě a Kamču nejvíc baví sedátko, kolem kterého jsou senzory, a podle toho, v jaké úrovni člověk mává rukama, vyluzuje to zvuk.
Před odchodem nám Suky ještě zahraje na krásné černé křídlo stojící v atriu.

Hmatová prohlídka po vídeňsku
V neděli se probouzíme do slunečného mrazivého dne. Pokud jsme si včera mysleli, že je zima, teď poznáváme pravdu. Tramvaje mají zpoždění a u rozkopaného Südbahnhof se dlouho hledáme. Francouzské zahrady Belvederu vypadají krásně i zasněžené, v létě to ale musí být úplný ráj. Do tvarů upravené keříčky, sochy múz a sfing, barokní balustrády…
Nejdřív se podíváme s mladou a velmi ochotnou průvodkyní do druhého patra. Tvoří ho čtyři velké sály, my začínáme u největšího obrazu, kde je vymalovaný otec s dětmi. Průvodkyně nás posadí na dlouhou lavici, sama klečí na zemi a vedle ní je položená hromádka látek v klobouku. Povídá o obrazu, co a proč na něm je, a pak celkově o době, kdy byl stvořen, co se nosilo a posílá útržky látek, krajek, per a klobouk, který nejvíc sluší Kamčovi. Mám dovolené fotit, snažím se dostat všechny do záběru tak urputně, až se ocitnu moc blízko obrazu a spustím alarm 🙂
Zdenda vytrvale překládá a já zjišťuju, že mě tato prohlídka baví mnohem víc, než když mezi obrazy procházím sama. Roman je na pokraji stavu blaženosti a tvrdí, že by tady vydržel celý den.
Před půl dvanáctou se přesunujeme do druhé místnosti k obrazu s dámou, tentokrát kolují útržky pláten, na něž se dřív malovalo, a taky zmenšenina malířského stojanu. U posledního díla nás slečna překvapuje živými květinami, které krásně voní – hyacintem a růžemi. Jsem nadšená, jak to má připravené, skvěle se nám věnuje a dobře vykládá. Potlesk při loučení si opravdu zaslouží jako málokdo!

Nervíčky na gumičce
Od půl dvanácté kluky-organizátory upozorňuju, že je čas jít. Než se oblečeme, prodereme ven davy lidí, nestíhačka. Z Belvederu vycházíme teprve po dvanácté, za padesát minut máme být na jiném konci Vídně a chytat vlak. Nejvíc naštvat dokáže, že hned vedlestojící hlavní nádraží – Südbahnhof – je momentálně uzavřené! K metru je to kus cesty, Roman s Romčou nasadí takové tempo, že jim nestačíme a oni zmizí v dálce. V půli cesty si Suky vzpomene, že nemá batůžek a není to poprvé! Budeme mu říkat Simonko – podle jedné postavičky z již proslulé divadelní hry Malé myšky piští hlady…! Kluk si z toho nic nedělá, rázně vytrhne Marušce Zdendu a pošle ji zpět do Belvederu. Maruška se poslušně jakoby obrací, ale už po pár krocích se zastaví a s prstem přes ústa se drží pár kroků za námi. Svítá mi rychle – batoh nese na břiše už ze zámečku Roman, ale Suky to neví… Pšššt! Bavíme se královsky 😀
Na nástupiště v Simmeringu nás výtah vysazuje kupodivu ještě sedm minut před plánovaným odjezdem. Zatím se smějeme a netušíme, že informační cedule zamrzly a ve 12.50 hodin ukazují teprve vlaky s časem 12.15. Jenže vlak nejede ani v jednu, ani ve čtvrt na dvě… Není tady žádný výpravčí, nejsou informace, zamrzl asi i rozhlas a jediné, co se dozvídáme, že vlak na Varšavu nepojede přes toto nádraží. Naštěstí nejsme sami, opodál podupává v mínus osmi stupních šedivý rozcuchaný pán se dvěma malými holčičkami – slyším pražštinu!

Všechna vídeňská nádraží
Blbneme, kecáme, podupáváme a ti, kterým je nejhůř, jezdí dolů-nahoru výtahem. Ačkoliv jsou skoro dvě hodiny a všichni jsme jedli naposledy snídani, zatím optimisticky doufáme, že vlak ze Simmeringu do Čech pojede. Vtom se znovu ozývá rozhlas. Volným překladem – vlak bude stavět na nádraží Wien-Mitte, asi pět zastávek zpět po metru, a má zpoždění. Přerováci jsou odhodlaní jej stihnout a my se rozhodneme, že dál už tady taky mrznout nechceme! Loučíme se s nimi, protože jsme s vozíčkem vázaní na výtahy (ačkoliv včera jsme občas jeli s Romčou i po schodech;-) ) a přesun trvá trochu dýl. Nakonec se stejně potkáváme na jednom nástupišti v Mitte – Přerováci, pán s holčičkami a my. Nestojíme tu ale ještě ani pět minut, když se dají davy do pohybu. „Ten vlak tu byl, ale před čtvrt hodinou odjel. Řekli nám to pozdě! Takže my se stěhujeme na Meidling, za dvacet minut by měl jet další EC,“ mračí se přerovská mamka a my jim přejeme hodně štěstí. Na Meidling je daleko a s přestupem, opravdu nemáme šanci… Někdo nad námi drží ochrannou ruku, jinak si to nedovedu vysvětlit. EC Smetana má větší zpoždění a k nástupišti přijíždí krásné žlutomodré pendolino sotva pár minut po našem příchodu. Všude voní jídlo, už máme dost, necítíme nohy a nemáme místenky, přesto se rveme dovnitř společně s desítkou zmrzlých Japonců, Přerováky a pánem s holčičkami. Ve vlaku svorně nadáváme na dráhy s dalšími dvěma mladými Čechy. Stejně jako my se připravují na bitvu s průvodčím – vypadá to, že místenky nemá nikdo;-)
Průvodčí nerozumí česky, zato vidí bílé hole a nehádá se:-) Velmi dobře ale mluví česky slečna s vozíčkem, který umí vyrobit hrozně dobré, horké kafe, párky v rohlíku a jiné pochutiny. Bílá krajina ubíhá za oknem a my pomalu rozmrzáme. Řeší se, jak komu navazují spoje. Než stihnu usnout, vjíždíme do Břeclavi. V čekárně hledám azyl mezi místními bezdomovci, protože mi ujel vlak, na který jsem původně měla ještě čekat. Myslím na zbytek své bandy – jak se asi dostanou domů „moji“ kluci a Romča do Svitav…?

Zdá se, že vlaky na Moravě problém nemají, z rozhlasu se právě ozývá: „Od nástupiště číslo jedna, kolej třetí, odjede mezinárodní vlak eurocity Vindobona směr Wien-Simmering, Wien-Meidling, který dále pokračuje směr Klagenfurt a Villach, s pravidelným odjezdem sedmnáct hodin a dvě minuty…“ Že bych jela zpátky? Nene, nechám si to na jaro! Kdo se přidá? 🙂

(Redakčně kráceno – plné znění najdete na: http://zivotjinak.cz/)

Občanské sdružení ŽIVOT TROCHU JINAK
je sdružení mladých lidí fungující na bázi otevřeného klubu, jež si (velmi stručně napsáno) klade za svůj cíl zkvalitnění úrovně smysluplného trávení volného času mladistvými a mládeží, integraci znevýhodněných (zdravotně, sociálně) mladých lidí do kolektivu jejich „běžných“ vrstevníků a výchovu k mravnosti a odpovědnosti (jak za sebe sama, tak – a to hlavně – za druhé).

http://zivotjinak.cz/

#inkluze #socialnizaclenovani