Chlapská akce. Večerní posezení u ohně, vyvařování, společné vzpomínky a plány. Ráno jsme vyrazili, vlakem, jak jinak. Zanedlouho jsme byli v pusté krajině. Chodili jsme lesními průseky, potkali jen minimum lidí. Počasí se k večeru zhoršilo, vydatně pršelo a teplota se držela jen mírně nad nulou. Vzpomněli jsme si, že uprostřed lesů v údolí u potoka stávala kdysi bouda, kde by se dalo přespat. Přišli jsme k čistému, udržovanému místu. Okolo ohniště byly zastřešené lavice. Dřevo pro příchozí nařezané a zakryté. V plechové bedně komplet sada táborového nádobí, obrovský rošt na oheň a rukavice. Kousek dál v lese malý čistý srub. S takovým darem na konci roku jsme nepočítali.
Znal jsem taková místa za polárním kruhem ve Finsku, i z vyprávění trempů pamětníků. Přemýšleli jsme jak bychom se budovatelům tohoto kempu odvděčili. Jasně, zjistíme, kdo to je, najdeme je a zaplatíme jim…
Z mlhy se vynořily čtyři postavy, naši nečekaní společníci pro tento večer. Jeden z nich byl syn chlapíka, který to tady vybudoval. Vyprávěl jak sem jezdil s tatíkem od 5 let, jak se tady veselilo, rozuměj chlastalo, zpívalo, jak sem chlapi nebrali ženský. Pedagogicky jistě děsné, přesto tenhle saniťák neváhal přemluvit svoji dívku, sestru a jejího chlapce, aby šli do jeho dětského ráje přivítat nový rok.
Náš večer se nenesl v oblačných tématech, lepší je stejně vozit mrtvý lidi, to je jistota, ty budou furt. Šampaňské na půlnoční přípitek bylo od stařenky z domova důchodců, která ho dostala, jako všichni v domově, od zřizovatele i přesto, že tekutiny přijímá infuzí. Ráno jsme vstali, uvařili snídani. Připravili jsme dostatek suchého dřeva, daleko lepšího než jsme spálili, rozštípali ho na drobno, vysušili chrastí. Uklízeli jsme, co se dalo, shrabali třísky okolo. Chtěli jsme, aby ten krásný kemp vypadal ještě lépe, než když jsme sem přišli.
Pomůžeme někomu, kdo to bude v budoucnu potřebovat, protože ten pak zase pomůže někomu dalšímu, a pak si budou všichni pomáhat a mít se rádi, protože si prostě nebudou cizí. Dětinská naivita zaplavila naše mysli.
Ale tak to asi ti, co to tady budovali, chtěli, ne? Ten den jsme pak moc daleko nedošli, ale bylo nám dobře. Oživili jsme si ideál, který je v každém z nás a postupně na základě zkušeností ho ztrácíme.
Udržme si ideály i v roce 2010, užívejme si jich. Ať je cokoli, co uděláme dobrovolně, především velkou radostí pro nás i pro druhé.
Aleš Sedláček, předseda ČRDM
