Přirozeně si většina z nás myslí (a poskytovatelé dotací jistě rovněž), že nejvíce peněz by mělo směřovat do přímé práce s dětmi a mládeží. Jsou to konkrétní věci, např. pastelky, hry nebo stany, z kterých mají děti jako cílová skupina přímý užitek. Naproti tomu takové peníze na nájem kanceláře, internetové připojení nebo zaplacení nějakého administrativního nebo odborného výkonu se nezdají být natolik užitečné. Proč je tedy důležité udržovat tuhle strukturu, nebo chcete-li, zázemí pro dobrovolnou práci ve sdruženích v kontinuálně dobrém stavu?
Co kdyby třeba žádná nebyla? Co by se doopravdy stalo, si nejspíš u nás neumíme představit. Děti a mládež by se přirozeně nějak sdružovaly i nadále, třeba v nějakých neformálních skupinách vedených dobrovolníky, může znít jedna z úvah. V Německu nemusejí dělat úvahy, protože v zemích bývalé DDR je skutečná situace taková, že v mnoha oblastech není žádná taková struktura a nabídka organizované práce s dětmi a mládeží. Doba, která předcházela pádu berlínské zdi, organizace typické v občanské společnosti rozbila a později do nich nikdo neinvestoval tolik, aby se jejich struktura plnohodnotně obnovila. Práci s dětmi a mládeží „nahradily“ v sociálně a ekonomicky problematických oblastech, kde je např. míra nezaměstnanosti vyšší než ve většině českých regionů, neformální buňky pravicových extremistů, které dětem a mladým lidem nabízejí ono chybějící zázemí, přátele a seberozvoj ve skupině se společnými hodnotami… A tak namísto sítě organizací dětí a mládeže, která neměla dostatečnou podporu od státu nebo místní správy, upředla se bez podpory z vnějšku jiná, nezávislá síť. Počet násilných činů spojených s pravicovým extremismem stoupá, smutné prvenství má v tomto ohledu spolková země Sachsen Anhalt.
Že organizace sdružující děti a mládež jsou síť a někdy dokonce také síto, ukazuje zase jiná tamní zkušenost. Ve sdružení hasičů si všimli, že kvůli zaměření na výcvik, hierarchii ve vedení a uniformy zachycují mezi členy děti se sklony k pravicově extremistickým postojům. Proto začali urychleně vyvíjet projekty k rozvoji tolerance, antifašismu, úctě k lidským právům. Na takové projekty již veřejná správa prostředky ve svých rozpočtech našla…
Zajímavé zkušenosti, řeknete si jako já. Dobře, že je nemusíme, a pevně doufám, že nebudeme muset udělat u nás v České republice nikdy v budoucnu.
Michaela Přílepková
