„Ještě jednu kapitolu, mami, prosím…“ ozývalo se pravidelně ze sousedního pokoje večer co večer, když jsem svým dcerám kdysi četla před spaním. Té mladší byly v té době tak tři, starší osm. V tom sousedním pokojíku sídlil jedenáctiletý syn. Jeho prosba mne vždycky – zvlášť s přibývajícími léty – tak trochu překvapila… A bylo jedno, jestli šlo o Rumcajse, Kästnerovu Létající třídu nebo Lindgrenové My z ostrova Saltkrakan… Milovali a obdivovali ty kamarády z knížek. Hrdiny. Vzory.
I já jsem měla vždycky své literární hrdiny. Ve třech jsem milovala Jánošíka. V první obecné Toma Sawyera, k upřímnému zděšení paní učitelky, která mé rodiče hubovala, že takové knížky ještě číst nemám.
S dětmi jsme přečetli na pokračování spousty knížek. Před spaním, na cestách… Všichni jsme si ty chvíle ohromně užívali. Dnes jsou děti dospělé – a hrozní knihomolové. Ta nejmladší každou chvíli přivleče nějaký poklad z antikvariátu, studuje totiž literaturu a tvořivé psaní. A syn – toho potkáte obvykle s rozečtenou knížkou v ruce.
V posledních letech se u nás i v dalších zemích konají aspoň jednou ročně večery, kde se čtou knížky – Noc s Andersenem. Super věc. V knihovnách i jinde si děti mohou užít to, co doma pravděpodobně v téhle uspěchané době nemají – že jim někdo před usnutím předčítá pohádky nebo příběhy… A jak je to předčítání pro děti důležité, o tom si můžete přečíst i v projektu, nazvaném „Celé Česko čte dětem“.
A tak prosím: čtěte dětem. Chvilka pravidelného čtení je pro ně a pro jejich další život určitě důležitější, než hodiny strávené u televize.
Že nemáte ještě vlastní děti? A co třeba ty v oddíle? Souboru? Partě? Zkuste to, přidejte se – třeba zatím aspoň 3. dubna k té Noci s Andersenem.
Přeju vám, aby se i u vás doma každý večer ozývalo ze sousedního pokoje: Ještě, aspoň kousek…
Michala Kateřina Rocmanová
