Každé Vánoce jsou něčím zajímavé. Z každých uvízne v paměti nějaká drobnost.
Z útlého dětství se pamatuji na čokoládovou panenku, která visela na špičce stromku, a já ji nesměla sníst… O pár let později se mi vybavuje mrňavý smrček, zasypaný sněhem, který jsme si ozdobili s tátou kdesi v Orlických horách prskavkami. Další vzpomínka: cesta zasněženou Prahou na půlnoční, s kamarádem, který přijel ze Skotska a tu vánoční atmosféru přímo nasával.
První Vánoční nadílka mého oddílu končila pouštěním skořápkových lodiček a koupelí nejmladšího člena Pitrýska ve Vltavě. Naštěstí to bylo hned u klubovny, uvařili jsme horký čaj, půjčili jsme mu každý nějaký kus oblečení a pak jsme šli pro jistotu domů s ním, aby se maminka nezděsila… Ty lodičky jsme pak ale chodili pouštět každý rok, i když už jsme klubovnu u řeky neměli.
Oddílové Vánoce byly vždycky úžasné. Většinou trvaly celý víkend, někdy se šlo na vánoční výstavu, koncert, na výpravu do lesa. Kromě samotné nadílky se hrálo divadlo, zpívaly koledy, promítaly diáky ze starých táborů a výprav, přicházeli bývalí členové oddílu.
Nezapomenutelné jsou i Vánoční výpravy, na které jsme odjížděli vždycky hned po Štěpánu a vraceli se až po Novém roce. Lyžování, stavění iglů, dobývání Pólu nebo zlatá horečka na Klondajku, půlnoční přípitek mlékem a nekonečné večerní zpívandy…
Každý z nás, kdo někdy vedl oddíl nebo kdo nějakým oddílem prošel, má takovéhle vzpomínky.
A mezitím se střídají další obrazy – radost vlastních mrňat u stromečku, roznášení Betlémského světla, rodinná a jiná setkání, půlnoční bruslení na rybníce, návštěvy a procházky.
Pokud člověk nepodlehne hrůze generálních úklidů a nákupních horeček, jsou vlastně Vánoce skvělé. Užívejte si je, vždyť k českým Vánocům ta romantika a nostalgie patří – a není se za co stydět.
Michala Kateřina Rocmanová
