Děti, ty se mají – mají prázdniny.
I když už je jich polovina pryč.
Kdysi mi ty dva měsíce prázdnin sotva stačily na všechny návštěvy babiček, tábor a dovolenou s rodiči… Později se přidaly cestovatelské touhy a skvěle se k tomu hodily prázdniny vysokoškolské – ještě o měsíc delší. Zato dnes mi dvouměsíční prázdniny připadají jako ty pověstné „dva roky“ prázdnin a sním o tom, jak bych si jich užila a kam všude bych se vypravila, jak bych mamince pomohla konečně vyplít zahradu a tátovi opravit střechu na chaloupce. Jak bych si jela odpočinout někam k moři (a za pár dní by mne to nicnedělání přestalo bavit a tak bych chodila po okolí na výlety). Jak bych konečně doma přišroubovala poličku na kytky a probrala skříně a dala nějaké oblečení do charity…
Na tohle všechno jsem nikdy moc času neměla – přednost měl po léta oddílový tábor, který jsem vedla a trval 4 týdny, nebo kurs pro vedoucí, kde jsem působila jako instruktor.
Jak to jen dělají běžní zaměstnanci, kteří vedou po celý rok své oddíly a v létě tři týdny vlastní dovolené věnují na tábor? Já jsem měla štěstí, že jsem léta pracovala v redakci, kde přes prázdniny časopisy nevycházely a aspoň měsíc byl jakýsi klid…
Ano, všichni ti dobrovolníci, kteří se věnují o prázdninách dětem a mladým lidem, a ještě si zaplatí svůj vlastní účastnický poplatek, si zaslouží obdiv. Protože oni nemají kdy ani na vlastní, natož na tu maminčinu zahrádku nebo tatínkovu střechu. Svůj volný čas dávají dětem, aby je naučili něco do života.
S nadějí vyhlížím dobu, kdy si konečně média i úřady tenhle aspekt práce s dětmi uvědomí.
Michala Kateřina Rocmanová
