Ing. Bc. Marie Hrdinová pochází z jihočeských Mirovic. Po studiích ekonomie, strojírenství a pedagogiky se věnovala učitelské praxi, pracovala také v místní samosprávě. V krajských volbách roku 2004 byla poté zvolena krajskou radní pro obor školství, mládeže, tělovýchovy a zaměstnanosti. Již 10 let působí také jako šéfredaktorka měsíčníku Mirovicko. V květnu letošního roku se stala Ing. Bc. Marie Hrdinová jednou z držitelek V květnu letošního roku se stala Ing. Bc. Marie Hrdinová jednou z držitelek Ceny Přístav.
Svou kariéru jste začínala jako učitelka na základní škole. S heslem „široká a trpělivá spolupráce“ jste vstoupila až na půdu krajského úřadu v Českých Budějovicích. Jak se stane žena z učitelky členkou krajské rady?
Moje cesta do samosprávy Jihočeského kraje – na jihočeské hejtmanství byla poměrně zdlouhavá, ale přirozená. Po ukončení vysoké školy jsem začala pracovat jako učitelka na základní škole v Mirovicích, v místě bydliště svého manžela. Psal se rok 1990, bylo těsně po sametové revoluci a ve školách chyběli najednou učitelé němčiny a angličtiny, jazyků, které se do té doby vyučovaly pouze nepovinně. V roce 1994, toho času na mateřské dovolené, jsem byla požádána o spolupráci v místní samosprávě. Byla jsem zvolena členkou zastupitelstva, pracovala jsem ve finančním výboru. V rámci všech těchto aktivit jsem se snažila propojit školní a mládežnické aktivity s životem ve městě. S dalšími aktivními občany jsme v roce 1995 obnovili Tělocvičnou jednotu Sokol, kde jsme se soustředili na práci s mládeží v oblasti tanečního sportu. V každých dalších volbách jsem pak byla zvolena do zastupitelstva města a v krajských volbách roku 2004 do zastupitelstva kraje, kde mi bylo nakonec nabídnuto místo uvolněné členky rady a přidělen resort školství, mládeže, tělovýchovy a zaměstnanosti. Tato funkce znamenala přerušení mé přímé pedagogické práce a přechod na „plný úvazek“ do 85 km vzdálených Českých Budějovic. Můj resort je opravdu pestrý. Spravujeme 138 příspěvkových organizací (škol a školských zařízení) na celém rozlehlém území malebného Jihočeského kraje. Snažíme se spolupracovat s co největším počtem organizací z oblasti mimoškolní činnosti dětí a mládeže, včetně mladých hasičů. Nesmím zapomenout ani na organizace sportovní a tělovýchovné.
Co pro vás znamená nominace a následné převzetí Ceny Přístav?
Již samotná nominace na Cenu Přístav pro mne byla ohromným překvapením. Nyní, s odstupem času, bych si snad mohla dovolit konstatovat, že se jedná o odměnu za moji čtyřletou práci ve funkci krajské radní. Děkuji ještě jednou RADAMBUKu – Radě dětí a mládeže Jihočeského kraje, 1. Středisku Zálesák a organizaci M-TES za nominaci a České radě dětí a mládeže za udělenou cenu. Poděkování si však zaslouží také celý můj tým spolupracovníků na Odboru školství, mládeže a tělovýchovy Krajského úřadu Jihočeského kraje.
Od roku 1998 pracujete také jako šéfredaktorka místního měsíčníku Mirovicko. Je těžké „protlačit“ dětská témata do krajových a celorepublikových médií?
Práce v měsíčníku Mirovicko je propojena s mojí dlouholetou činností pro mirovickou radnici. Ve městě se nějakou dobu hledal způsob, jak pravidelně informovat občany o dění kolem nich. Nakonec zvítězil můj nápad zpracovávat informace pravidelně každý měsíc v písemné podobě. Začátky nebyly jednoduché, znamenalo to rychle se naučit pracovat s počítačem, i když jsem v té době byla na mateřské dovolené. V průběhu let se k písemné podobě informací samozřejmě připojil i internet. Za ty roky jsem zpracovala celkem 125 čísel zpravodaje, každé číslo má minimálně 20 stran. Při této práci se nejedná pouze o psaní, ale především o komunikaci s mnoha subjekty, které působí v našem městě a jeho okolí. Dnes je velkým pomocníkem právě internet.
Na místní a mikroregionální úrovni jsou pozitivní dětská témata v médiích často velmi vítána. Na celorepublikové úrovni by si tematika dětí a mládeže určitě zasloužila větší pozornost ze strany médií.
Nemalou měrou jste se zasloužila také o vypracování finanční Strategie podpory práce s dětmi a mládeží v Jihočeském kraji. Jednalo se o milionové částky. Jak jsou získané finanční prostředky využívány a jak pokračuje jejich příliv nyní? Můžete jmenovat některé konkrétní projekty?
Před zpracováním krajské Strategie podpory práce s dětmi a mládeží byly vyhlašovány pouze dílčí dotační tituly, např. příspěvek na zkvalitnění zahraniční spolupráce nebo příspěvek na podporu soutěží a přehlídek, ale v žádném roce nepřesáhly přidělované prostředky částku 2 milionů Kč. Ve zmíněné „krajské strategii“, kterou jsem předložila Zastupitelstvu Jihočeského kraje ke schválení v květnu roku 2005, jsme však již napevno stanovili konkrétní opatření, že budou každoročně vyhlašovány ucelené „Jihočeské krajské programy podpory práce s dětmi a mládeží“ s finančním objemem srovnatelným s obdobnými programy v oblasti sportu, tj. v částkách 5 – 6 milionů Kč. Dále jsme pak v této strategii schválili opatření, podle kterého bude každoročně vyhlašován i samostatný grantový program investičního charakteru. Mohu proto s uspokojením konstatovat, že v roce 2006 již Jihočeský kraj podpořil mimoškolní zájmové aktivity dětí a mládeže částkou 6,9 milionu Kč, v roce 2007 pak částkou ještě o tři miliony vyšší. V letošním roce to bylo již 10,5 milionu Kč. Z konkrétních dotačních titulů mohu jmenovat program na podporu pravidelné zájmové činnosti a zájmového vzdělávání, program na podporu volnočasových aktivit se zaměřením na neorganizované děti a mládež, program na podporu mezinárodní spolupráce, program na podporu informačních systémů mládeže a klubů otevřených dveří či program na podporu talentované mládeže a soutěží. Ve spolupráci s Krajskou radou dětí a mládeže (Radambukem) jsme již třetím rokem vyhlásili i zmíněný investiční grantový program zaměřený na rekonstrukce, opravy a obnovu vybavení kluboven a základen pro subjekty pracující v oblasti zájmové činnosti dětí a mládeže.
Kdybyste mohla jmenovat základní rozdíly mezi přímou prací s dětmi a Vaším nynějším zaměstnáním, o čem byste pohovořila? Nechybí Vám přímý kontakt s dětmi ?
Nejprve shodný rys. V obou případech se jedná o práci v určitém kolektivu, v týmu. Rada kraje a úředníci z odboru jsou nyní mým týmem. Dříve to byla školní třída nebo taneční kroužek. V obou případech se jedná o přímou komunikaci s lidmi, hledání společných názorů a postupů. A nyní rozdíl – především věkový. Dětský kolektiv má svá specifika, která u dospělé populace mizí, například bezprostřední pohled na svět, bezprostřední reakce, zvláště u dětí na 1. stupni. Náctiletí a dospívající žáci jsou zase obrovským obohacením pro nás dospělé, zvláště v dnešní „computerové“ době.
Každého přímého setkání se žáky a pedagogy si velmi vážím. Snažím se navštěvovat školy a školská zařízení a každé pozvání na školní akce je pro mne velkým potěšením.
