Je první červnová neděle a v Museu moderního umění Kampa to barevně vře. Asi zas nějaký letní happening? Při bližším ohledání zjišťujeme, že se tu hemží a rojí děti, i ty docela malinké s mámami a někdy táty, ohánějí se výtvarným náčiním, malují po velkých kartonech po zemi nebo dychtivě čekají, až jim slečny z muzea či maminky nebo nadšení dobrovolníci nalíčí na tvář obličej oblíbeného zvířátka nebo květinu nebo úplnou abstrakci. Ty větší si vytvářejí svůj nový obličej samy. Černošská dívka se vyfotila s „Ženou na slunci“ a vrátila se k malování obličeje. Už tam nemá místečko volné. Možná k tomu má blíž než ostatní.
Však se tu na všechny ty malé čmeláky nachystali. Je tu spousta lákadel, která usměrňují jejich hemžení. Děti mají rády tajemné úkoly, a tady jich dostávají hned několik. Před velkým obrazem Theodora Pištěka, na kterém se tyčí tři lidské postavy zabalené v papíru (Rodinný portrét), balí děti různé předměty. Nejvíc bojuje malý chlapec se zabalením kropicí konvičky. Jeho výsledek však předčil očekávání, protože pojal obal sám jako umělecké dílo.
Dada báseň je druhý úkol, kde na stanovišti před díly Jiřího Koláře lepí čtoucí děti slova vytažená z klobouku a předškoláci barevné tvary na kolážové pohlednice od tohoto autora. Jako když včely sbírají nektar a pyl, děti ztichly a zaujatě pracují. Techniku ‚frotáže‘, přenášení struktur materiálů na papír, si zkoušejí spolu s dětmi i dospělí. Z útržků se strukturami dřeva, listí nebo kamenů pak slepují na připravených plochách lidské postavy.
Abstraktní černobílé dílo Jan Kubíčka je vzorovým obrazem pro obří skládanku typu puzzle, která se stává společným dílem všech. 
Obrovské jablko Jiřího Kornatovského ze statisíců suverénně vedených měkkých tužkových čar překvapivě neústí do výtvarného úkolu, ale stává se zdrojem meditace: všichni zaujmou meditační zkřížený posed a krásná muzejní slečna coby nový guru káže o meditaci: „Představte si, že vaším dechem, tím větrem, malujete ten obraz.“ Děti rozumějí a okouzleně zhluboka dýchají. Vědí, co mohou udělat, až si budou někdy později potřebovat odpočinout. Maminkám se to také hodí.
Čmeláčci se prohnali tělem úlu (muzeem) a konečně vyletí zas ven! Na terase nad řekou vyletěli do sluníčka a na zvoucí zábradlí z velkých, čistých skleněných ploch lepí barevné tvary: rybičky, domečky, sluníčka, obláčky, srdce, květiny. No to bude mít paní Meda radost. Muzeum se mění k nepoznání. Děti všude zanechávají své veselé stopy. Kdo to uklidí?
Barevnost dětí se mísí s pestrostí materiálů. Je to barevnost v akci. A teď je čas na odměnu! Sladké palačinky s čerstvým ovocem mizí bleskurychle v bříškách pracovitých čmeláků. Jak by ne, když dnes vařící kuchaříci jsou „Kluci v akci!“
A co nějaký hezký příběh? Ty přece k dětem neodmyslitelně patří. Už je to tady – přijelo divadlo! V humorném představení herců Jan Přeučila a Evy Hruškové „České pověsti“ se děti staly spontánní součástí svěže podaných příběhů plných písniček a pohybu. Představení přerušované salvami potlesku a smíchu asi z paměti nevymizí. Je to škola hrou par excellence.
Pak už musíme jít a ještě se ohlížíme, den dětí dosud nekončí. Celou dobu se nám tu skládaly před očima jako v kouzelném kaleidoskopu pomíjivé obrazy a obrázky skutečnosti. Vlastně to víření barevných dynamických energií, aniž by chtělo, evokuje abstraktní obrazy Františka Kupky, jehož stálá výstava patří z základům muzea. Že by opravdu na jeho způsobu vidění skutečnosti bylo něco pravdy?
