„Letos už podruhé se vracíme z rumunských vesniček. Naší snahou je tam uspořádat tábor, na kterém se potkají děti banátských Čechů s dětmi a vedoucími žijícími u nás.
V malebném údolíčku, kde tryská proud ledové a průzračné vody, tak vydatný, že pár metrů pod vývěrem již sahá hladina až po prsa. Níže pak voda roztáčí lopatková kola starých vodních mlýnů, dodnes používaných lidmi z nedaleké vesnice. Kdo v této krajině byl, jistě ví, o jakém místě mluvím.
Řešili jsme hadí séra, zásobování po cestě, která je sjízdná snad jen koňským povozem a spoustu dalších věci. Co však bylo nejtěžší – obcházet rodiče a přesvědčovat je, aby děti na tábor pustili. Nakonec jsme naplnili, ba přeplnili oba dva zamýšlené táborové běhy. Rozhodující roli v tomto úspěchu sehráli čeští učitelé, kteří svou autoritou zaštítili naši snahu, někde nás doprovázeli do rodin. I rádio Temešvár hlásilo svatou pravdu, že přijedou turisté z Čech předvádět lanové aktivity a sbírat přihlášky na tábor.
Zatímco v okolních vesnicích hořely kaučukové veleohně, v té naší, poslední, kde jsme svou pouť končili, byl klid. Žije v ní hodně baptistů, kterým zřejmě pálení čarodějnic přijde mírně okultní. Zbytek, katolíci, jdou procesím ke křížku a modlí se do čtyř světových stran za zdraví a úrodu. Mládež pak zakončí den v hospodě u Kuny. V konzumu u Pepsiho se potkají přestárlí mládežníci od tomíků a z Ligy lesní moudrosti, ale i další poutníci z Čech, kteří pro nás Banát objevili a stále se sem vracejí a snaží se vymyslet, jak tady zlepšit živobytí a současně nezadupat do země tu malebnost, která tady vládne.
Zítra bude první májový den. Musíme vyjet ráno brzy, snad stihnu políbit svoji ženu pod rozkvetlým stromem.“
Aleš Sedláček
