Tak jsme letos tradiční dědovskou táborovou školu přestěhovali o pár set kilometrů na jihozápad, do dalekého…krásného…romantického Pořešína. Poslední srpnový týden, kdy téměř každý student a učitel prožívá depresi z končících prázdnin, jsme prožili na úpatí kaňonu studené řeky Malše, kde neustále voní štrůdl paní Wiedersteinové.
Do tohoto krásného prostředí přijelo sedmnáct mladých zvídavých tomíků – instruktorů, skoro vedoucích. Opět nás příjemně překvapilo, jak se rychle seznámili a okamžitě rozehráli nepřeberné množství her Jirky a Matěje Chourových, bloudili po lese s přístrojem GPS Jirky Šmídy, běhali temnými uličkami podle pravidel Tomka Hurta, 
stavěli týpí a rozdělávali oheň třením dřev podle návodu Aleše Sedláčka, uzlovali, stavěli obrněné transportéry, učili se bezpečnosti od Mojmíra Nováčka a papinkali chutnou krmi od Verči a Elišky.
Po tomto týdnu jsem stále pevněji přesvědčen, že táborová škola má smysl a stojí za námahu.
