Nedávno se mi do ruky dostal deník International Herald Tribune a se zájmem jsem si v něm přečetl článek od Amelie Gentleman „Hledání politické hvězdy mezi cynickou mládeží“.
Hovoří v něm o tom, že indická mládež ztrácí zájem o politiku a Indii proto chybí mladá dynamická politická generace, která by převzala vládu od stále víc stárnoucích politiků. A tak se jeden z velkých deníků spolu se spřátelenou televizní stanicí rozhodl využít popularity různých televizních pořadů s pěveckými či tanečními talenty a spouští show, ve které se budou v politických diskusích utkávat „mladé odvážné duše, které mají zájem jít v čele ostatních spíš, než sedět doma v křesle“. Výhrou by mělo být zařazení vítězů na kandidátky politických stran v příštích volbách.
Říkám si, jestli to se zájmem o politiku nejde u nás stejně s kopce jako v Indii. Se situací je u nás spokojen málokdo, ale „ušpinit se“ a aktivně se snažit o změnu není vůbec samozřejmé. Myslím, že to nejhorší dědictví naší čtyřicetileté vlády komunismu není v devastaci země, ale v devastaci duše českého člověka – tedy v tom, že se bojí vyčnívat z řady, říci svůj názor, byť by byl nepopulární, a angažovat se (to je u nás téměř sprosté slovo J). Naštěstí kolem sebe vidím spousty dobrovolníků, kteří se angažují v práci s dětmi a mladými lidmi. Snad právě z nich, lidí otevřených, nezakomplexovaných a ochotných dělat něco pro druhé, se budou jednou (brzy) rekrutovat ti, kteří tenhle národ povedou. Potřebují k tomu povzbuzení, umění jednat s lidmi, pevný hodnotový žebříček a prostor pro spolurozhodování už nyní v oddíle či klubu. V tom vidím kouzlo onoho moderního slova „participace“. Vytvářejme jim prostor pro seberealizaci a nezošklivujme jim pohled na politiku zbytečným nadáváním na poměry. Nebo budeme i my muset vyhlásit soutěž „Česko hledá politickou star“.
Pavel Trantina
