Červen je tradičně víc než jakýkoli jiný měsíc věnovaný uprchlické problematice. Letos jeho „popularita“ stoupla navíc díky navrhované kontroverzní novele cizineckého zákona, proti níž síť zejména nevládních organizací sepsala petici. Navrhovanou změnou v zákoně by se mimo jiné například výrazně ztížilo soužití multikulturních (binacionálních) manželství.
Na 20. červen, který je Světovým dnem uprchlíků na celé zeměkouli, se nezapomíná ani u nás. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Organizace na podporu uprchlíků (OPU), Poradna pro uprchlíky (PPU), Občanské sdružení Berkat, Česká katolická charita, Nesehnutí, Sdružení pro integraci menšin či Správa uprchlických zařízení… tím výčet (ne)vládních organizací, které svoji celoroční práci věnují právě imigrantům, zdaleka nekončí.
Ti všichni v červnu oslavují – na náměstích, v klubech, zpěvem, tancem, s dětmi, s partnerem, nebo třeba s ministryní školství Danou Kuchtovou. Ta do Zrcadlového sálu na Ministerstvu školství pozvala a ocenila děti – cizince, které během právě končícího školního roku dosáhly mimořádných studijních výsledků.
Cítila jsem se nezvykle hrdě, když jsem nedávno při neformálním rozhovoru s rumunskou kolegyní začala na prstech ruky počítat „uprchlické“ organizace, a po chvíli mi ruce nestačily. V Rumunsku je prý jedna jediná, navíc státem nijak nepodporovaná…
Cestujeme pro zábavu a potěšení, oni „cestují“, protože musí. Tak nějak zněla upoutávka k připomenutí 20. června, a v uších mi pořád dokola zní věta, která mne tak neprofesionálně rozbrečela, když jsem zaslechla hlas hezké a až naivně dětsky vypadající mladé Azerbajdžánky: „I just want to come back home*…“
*Chci jenom vrátit se domů…
