Rozhovor s vedoucím oddělení mládeže, tělovýchovy a sportu Krajského úřadu Jihočeského kraje Mgr. Václavem Průchou, laureátem letošní Ceny ČRDM „Přístav“
Co pro Vás Cena Přístav, kterou jste obdržel, a skutečnost, že Vás na ni nominovala sdružení dětí a mládeže, znamená?
Jsem samozřejmě příjemně překvapen, je to moc hezká věc, ale na druhé straně si říkám, proč zrovna já? Je tolik jiných, kteří podobným způsobem mimoškolní činnost s dětmi a mládeží zabezpečují. Je ale pravda, že v Jihočeském kraji se nám daří – především spolupráce s RADAMBUKEM – Radou dětí a mládeže Jihočeského kraje. Také se mi podařilo, že jsem si na oddělení mládeže a sportu k sobě vybral lidi, kteří těmto aktivitám fandí. A úplně poslední věc, bez které by to nešlo, je, že se nám daří přesvědčit naše nadřízené – volené zástupce kraje, radní, zastupitele – aby nám aktivity, které nabízíme, finanční a grantové programy pro podporu práce s dětmi a mládeží, schvalovali.
A jak konkrétně se Vám to daří?
„Přitáhneme“ je na Bambiriádu (usmívá se). Na zahájení Bambiriády v Českých Budějovicích jsou pravidelně přítomni hejtman i radní pro oblast školství. Dostanou se tak tam, kde mohou pozorovat aktivity dětských sdružení a vidí, že nejsou vůbec marné.
Takže Bambiriádu znáte?
Znám, a stejně tak i další aktivity, které dělají dětské a mládežnické organizace u nás, jako jsou třeba slavné vévévézetky. Naše Jihočeská vzájemná výměna zkušeností už má velkou tradici; pravidelně se jí účastním já i někteří další lidé z mého oddělení. Účastním se vždy jako lektor a poradce – nepřednáším však jen o dotačních titulech Jihočeského kraje, ale zapojuji se i do horolezeckého a vodáckého výcviku, uzlování a podobně, protože jsem to sám kdysi všechno dělal.
Dočetla jsem se, že jste byl dlouhá léta vedoucím turisticko-horolezeckého oddílu…
V roce 1973 jsem jako začínající učitel ve Veselí nad Lužnicí po onom nešťastném období dal dohromady zrušené skautské oddíly a vytvořil jsem z nich jeden velký turistický oddíl mládeže, byli to takzvaní Tuláci (TOM 6501).
Jak dlouho jste oddíl vedl a jak na ta léta vzpomínáte?
Vedl jsem ho třicet let. Nádherných třicet let – třicet letních táborů, třicet let sobot a nedělí a s nimi jednodenní nebo dvoudenní výpravy.
Je třeba nějaký tábor, na který vzpomínáte nejraději či nejvíce?
Mezi ty nejkrásnější určitě patřily tábory na našem tábořišti v Krasonicích – malé vesničce na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny, kde jsme našli nádherné místo v bývalém lomu u říčky Želetavky. To byly fantastické tábory – indiánské, kovbojské, zálesácké – na střídačku. A protože jsme byli turistický oddíl, tak jsme to střídali – jeden rok puťák, druhý rok stálý tábor, fungovalo to.
A teď už nejezdíte?
Po znovuobnovení skautingu jsem postupně během dvou let předal svůj oddíl skautskému středisku Racek ve Veselí nad Lužnicí. Dneska už to tam opět dobře funguje, polovinu tvoří moji odchovanci. A protože můj hlavní koníček, vedle zájmové činnosti dětí a mládeže, je vysokohorská turistika a otevřely se hranice, začal jsem vyjíždět do světa – Himálaj, Andy…
Jaký nejvyšší vrchol máte zdolaný?
Mám šest a půl tisíce v Himálaji – krásný vrchol Parchamo v oblasti Mount Everestu.
Proč Vás tak přitahuje právě horolezectví? Je v tom dobrodružství, adrenalin?
Je to adrenalin, i se svými oddílovými svěřenci jsem dělal outdoorové aktivity. Měli jsme i horolezecké tábory u nás, v Adršpachu, vodácké aktivity, přechody hor… Puťáky? To byly Jeseníky, Bílé Karpaty, Krkonoše, Krušné hory – žádné toulání se v nížinách (směje se). Hory jsou pro mě zkrátka droga.
Kde všude jste byl po světě?
Nepál, Tibet, Indie, Pákistán, Peru, Ekvádor… Pořád se snažím jezdit, a také se to snažím předávat těm mladším. V současné době také bafuňařím v tom smyslu, že dělám šéfa sekce vysokohorské turistiky Klubu českých turistů, takže dělám i metodiku, kvalifikační záležitosti a tak dále. Do kopců mě to ale táhne každý rok, hlavně aby zdravíčko vydrželo.
Stýkáte se stále s bývalými svěřenci z Vašeho oddílu?
Určitě, máme pravidelná sezení v krásném skautském středisku na Foglarově nábřeží na soutoku Lužnice a Nežárky. Tam se pravidelně scházíme s kytarou nad kronikami, vzpomínáme, mí odchovanci se zase chlubí, co dělají dál, a vítají mě coby otce zakladatele (usmívá se).
Doslechla jsem se o Vaší dlouholeté přezdívce a její historii, která je prý poměrně zajímavá…
To souvisí s tím, o čem jsme už mluvili. Právě proto, že jsem dával dohromady skautské oddíly, které už neměly své vedoucí, protože byl skauting na začátku 70. let zakázán, tak jsem přesvědčoval ty kluky, kteří se scházeli sami a nemohli na letní tábor, protože neměli dospělého vedoucího, že se dáme dohromady. Že dáme dohromady turistický oddíl, budeme dál dělat skauting – stejně jsme vždycky na těch táborech plnili Foglarovy bobříky a četli si Foglarovy knížky coby večerníčky, vyplňovali okénka Modrého života… Prostě celý model skautingu byl základem naší činnosti. Jediné, co jsem řekl, bylo: Hoši, pokud chcete, abychom mohli fungovat oficiálně, tak holt už nemůžeme nosit přezky se skautskou lilií. Ti mladí kluci to brali jako něco, co jim škodí, a protože Mažňák byl v té Foglarově knížce ten škůdce, tak jsem „chytil“ Mažňáka.
A zůstalo Vám to dodnes?
Zůstalo mi to dodnes, a nikoho zdaleka nenapadne, že by ta přezdívka měla mít nějaký hanlivý podtext. Ale v té době, kdy jsem „násilně“ slučoval skautské oddíly a udělal z nich turistický oddíl mládeže, jsem byl prostě Mažňák.
Když se vrátím k Ceně ČRDM Přístav, tak vlastně jedna z věcí, za kterou jste byl nominován a nakonec i cenu získal, bylo vypracování strategie práce s dětmi a mládeží v Jihočeském kraji. Jak jste na tuto myšlenku se svými spolupracovníky přišel?
Jednoduše – protože jsme oddělení mládeže a sportu. Zákon o podpoře sportu existuje z roku 2001. Na jeho základě jsme vypracovali i krajskou koncepci dalšího rozvoje tělovýchovy a sportu v Jihočeském kraji, o kterou jsme se mohli opírat při žádosti o dotační tituly a peníze na ně. U mládeže však nic takového nebylo, tak jsme pořád čekali, kdy bude zákon o podpoře práce s dětmi a mládeží. Historie jeho vývoje je celkem známá – jde to do ztracena. Řekli jsme si, že nebudeme dál čekat na zákon o podpoře práce s dětmi a mládeží a uděláme si „svůj“ zákon. Vypracovali jsme si zmiňovanou strategii, a to ve spolupráci se všemi členy RADAMBUKu. Vytváření strategie znamenalo půl roku dohadování, co ano, co ne. Nejenom SWOT analýza, ale zejména opatření, která měla potom základní vliv na to, že nám zastupitelé strategii schválili. A vlastně se k těm opatřením zavázali pravidelně podporovat každoročně i finančně námi vyhlašované krajské programy podpory práce s dětmi a mládeží i krajské velké grantové programy – investiční – což jinak mají málokde. Většinou se opravují silnice, divadla a podobně. Ale vyhlásit velký grantový program v rámci akčního programu pro rozvoj kraje na klubovny a základny, to je, myslím, docela dost velký úspěch.
Už třeba víte, co s cenou uděláte a kde pro ni najdete místo?
I o tom jsem přemýšlel (usmívá se).
Ta cena je tak krásná, že nejde rozpůlit, ale nejradši bych to udělal – půlku bych si nechal na oddělení mládeže a sportu, protože tam si ji zaslouží, ale zrovna tak tu druhou půlku bych nejraději měl ve skautské klubovně ve Veselí nad Lužnicí, protože tam jsem začínal. Zřejmě si ji ale nechám pro sebe – klukům ji přinesu ukázat a zase si ji odnesu zpátky.
A otázka na závěr – co si myslíte o Bambiriádě a jejím letošním mottu „Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní“?
Určitě je to akce, která je velmi užitečná, a to tím, že jde o prezentaci. Mně hrozně vadí slovo nábor a rozdávaní přihlášek, musí to být přirozené. Je to zkrátka prezentace – a kdo se dokáže lépe prezentovat, získá zcela nenásilně další členskou základnu. 
Prezentace musí být hezká, což „bambiriádníci“ umějí. Vím, jednodušší to mají oddíly, kterým já o maličko víc fandím – totiž oddíly, které dělají outdoorové aktivity. Postaví tam lanové lávky, lezecké aktivity a podobně, což je trošku lákavější, než třeba některé stolní hry nebo kulturní programy. Na Bambiriádě se třeba těžko prezentuje divadelní kroužek… Ale celkově je to velmi užitečná záležitost. My v jižních Čechách děláme ještě jednu. Největší boj o žáky, děti, je na začátku září. Takže tou dobou jihočeský RADAMBUK pořádá ještě další akci, která se jmenuje „Jsme tady“. Přímo na budějovickém náměstí předvedou jednotlivá mládežnická sdružení, co všechno umějí. Prvního září děti přijdou do školy a bojují o ně nepovinné předměty, kroužky domů dětí a mládeže, sportovní oddíly je chtějí do svých přípravek a podobně. A každý žáček – prvňák, druhák, třeťák – si přinese domů hromadu nabídek. Počátkem září tedy rodiče spolu se svými dětmi rozhodují, jak budou trávit volný čas. Ze všeho nejdůležitější je, že si mají z čeho vybírat.
Děkuji za rozhovor.
