Na schodišti vedoucím z přízemí budovy Muzea hlavního města Prahy vzhůru se mihla maska Široka. S malým odstupem ji pronásleduje parta pěti chlapců. Každý, kdo je tam odpoledne 15. května 2007 zahlédl, v nich poznal Rychlé šípy. V půli schodiště se na okamžik otočili, mávli směrem k lidem dole pod sebou a vybídli je: „Pojďte za námi!“ Dav se na jejich pokyn skutečně pohnul. Výstava Od Bobří řeky do Stínadel, věnovaná stému výročí narození spisovatele Jaroslava Foglara a kreslíře Rychlých šípů Jana Fischera, byla zahájena.
Ještě předtím ovšem přízemím muzea zazněla Foglarova oblíbená píseň My pluli dál a dál a u mikrofonu na schodišti se stačilo vystřídat v úvodních promluvách několik řečníků; kromě jiných šlo o kurátory výstavy Milana Lebedu- Alpína a Václava Noska- Windyho. Několika větami se připojil také skaut a poslanec Petr Bratský. Skautský činovník a publicista Jiří Zachariáš- Pedro společně s nakladatelem Jiřím Stegbauerem (Ostrov) při této příležitosti pokřtili knihu Stoletý hoch od Bobří řeky – vodou z několika foglarovských řek, donesenou v historické polní láhvi. Před zahájením výstavy také skautský sběratel a historik Václav Nosek poskytl serveru Adam následující rozhovor.
Výstava uspořádaná ke stému výročí narození Jaroslava Foglara a kreslíře Rychlých šípů Jana Fischera se koná nedlouho poté, co započaly oslavy jiného významného jubilea, totiž sta let světového skautingu. Jak na tuto kumulaci výročí – coby kurátor expozice Od Bobří řeky do Stínadel – pohlížíš?
Všeobecně se ví, že Jaroslav Foglar je v naší společnosti asi vůbec nejznámější skautský vůdce. Začínal ve skautingu a když zemřel, tak skauting naštěstí zase už existoval. Je to až symbolické: Jaroslav Foglar se narodil 7. července 1907 a skauting se datuje od 1. srpna 1907, čili jsou od sebe – pokud bychom řekli, že skauting se také „narodil“ – pouhé tři týdny. Celý Jestřábův život je se skautingem svázán. Kvůli skautingu si v dobách zlých samozřejmě vytrpěl své, a zase naopak, když skauting u nás existoval, tak Dvojka byla vždycky skautská. Takže se tady dá najít velmi mnoho materiálů, které se týkají přímo skautingu.
Příprava výstavy nepochybně znamená spoustu práce, jejíž celkový objem si návštěvníci asi jen stěží uvědomí. Jak dlouho jste expozici vlastně připravovali? Vyskytla se přitom nějaká překážka, kterou jste nemohli předvídat?
Na přípravách jsem se podílel společně s Alpínem, Milanem Lebedou. Už od podzimu jsme chodili do Památníku písemnictví, kde jsme si vytipovávali zajímavé materiály, které bychom si následně mohli půjčit; většina exponátů vypůjčených z Památníku je tady také vystavena. Pak už jsme začali obcházet některé známé sběratele a osobnosti, o kterých jsme věděli, že mají zajímavé věci, jestli nám je půjčí. Jsou tady vystaveny exponáty asi od dvaceti různých lidí, od někoho třeba jen dva kousky, někdo jiný jich tu má zase možná stovky. Takhle jsme dávali výstavu dohromady.
Jak moc obtížné bylo přesvědčit vlastníky, aby organizátorům výstavy své poklady na čas zapůjčili? Stalo se, že by to někdo odmítl?
Nestalo se nikdy, že by řekli „ne“. Pravda ale je, že první otázka řady z nich zněla, jak budou exponáty zabezpečeny, aby se nemohlo nic ztratit. Jde většinou o naprosto jedinečné věci, o které by neradi přišli, takže jsme se museli zaručit za to, že budou dobře zabezpečené. Vitríny jsou kryté shora, vystavené předměty jsou za silným sklem, prostě k nim není přístup bez opravdu velmi hrubého násilí. Sál je navíc jištěný i kamerami… Myslíme si zkrátka, že by ta výstava mohla „přežít“. Ale samozřejmě si oddychneme 3. září, až skončí – a my všechny zapůjčené věci budeme moci zase pěkně vrátit jejich majitelům.
Uspořádat výstavu znamená mj. také citlivě, leč nekompromisně vybírat. Kolik jste toho museli při aranžování chtě nechtě odložit?
Tahle výstava se dávala dohromady dost obtížně. Už proto, že nám exponáty svěřilo poměrně hodně lidí. My jsme ovšem nemohli všechny vypůjčené věci soustředit předem na jedno místo, v klidu si je rozložit, rozdělit do hromádek, očíslovat a začít pak vyřazovat, co se do té které vitríny už nevejde, nebo si naopak říct, že by bylo vhodné tam něco doplnit. Stalo se tudíž, že jsme soustředili materiál pomalu na dvě výstavy a museli pak dělat značnou selekci. Na výstavě bohužel schází řada unikátních věcí – prostě proto, že se sem nevešly. Jestřábův život byl natolik bohatý a těch věcí je tolik, že bychom si museli pronajmout ne jeden sál, ale celé muzeum. A určitě bychom ho měli čím zaplnit.
Co bys popřál – a co naopak nepřál – návštěvní knize téhle výstavy?
Přál bych si, aby návštěvníci byli spokojeni a až budou odcházet z výstavy, tak aby nám napsali nějaký hezký zápis. Protože to je největší – a vlastně jediné – poděkování, které může každý, kdo si to tady doslova „odřel“, za to získat.
Byl bych samozřejmě nerad, kdyby tu došlo k jakémukoliv poškození. Byť by to byly věci, které nejsou zakryté a mají „jen“ navodit patřičnou atmosféru. Někteří lidé jsou zlí; stát se může cokoliv… Takže jsme šťastní, že výstava je hotová, že je zameteno, uklizeno, a že za chvíli přijdou první návštěvníci.
Nakolik je foglarovský fenomén pro dnešní děti, vyrůstající v éře mobilních telefonů, počítačů a internetu, přitažlivý?
Myslím si, že na touhu dětí po dobrodružství, a hlavně po správném kamarádství by počítače vliv mít neměly. Ano, počítače samozřejmě existují; nemá cenu se jim bránit, protože počítač je dneska nutností. Děti, které by neuměly s počítačem nebo s mobilem zacházet, by se prostě v současné společnosti neuplatnily. A je to dobře, protože jde o pomůcky, které pomáhají. Nicméně, děti by si měly zachovat právě onu touhu po dobrodružství a chuť získávat vědomosti, umět se aktivně bavit. Což znamená nesedět u počítače a nehrát hry, při kterých se jen střílí a které jim nedávají vlastně nic jiného, než postřeh. Ten se dá totiž získat i jinak.
Jestřáb se snažil psát knihy tak, aby děti, až si je přečtou, mohly jejich obsah napodobovat – a aby jejich napodobování bylo skutečné. Čili všechny ty návody, které jsou jak v Hoších od Bobří řeky, tak v jiných knížkách, jsou vlastně svým způsobem realizovatelné. Malí čtenáři jistě nedosáhnou toho, aby se z nich ze všech stali Mirkové Dušínové; jde spíš o vzor, je to nadnesené. Každý rozumný dospělý ví, že to není úplný vrchol, a že daleko lepší, než ho dosáhnout, je k němu směřovat. Jestřáb předkládal reálné cíle a mety, k nimž se může člověk blížit.
Nejsem škarohlíd, abych nějak brojil třeba proti Harry Potterovi, ale je to jen iluze, jeho obsah je neskutečný. Jsou tam kouzla a čáry – a k těmhle prostředkům se Foglar nikdy neuchyloval. Měl své různé Zelené příšery v dlouhodobých hrách; rozvíjí se tím fantazie, která k dětskému věku patří, a rozhodně to není nic špatného. Dnešní sedmdesátníci vzpomínají na své dětství, kdy foglarovkami žili, stále je to v nich. Jak ale mohou současné děti napodobovat některé reálie z Harryho Pottera, když to prostě nejde…? V tom vidím zásadní rozdíl. Je to můj názor na věc, nikomu ho nevnucuji. Myslím si to.
Za rozhovor poděkoval Jiří Majer
