Rozhovor s Mojmírem Nováčkem-Pirátem (Asociace TOM, RADAMOK), náčelníkem organizačního štábu Celostátní vzájemné výměny zkušeností 2006
Zkus, prosím, popsat laikovi, který by dnes náhodně zašel do areálu Střední školy technické v Ostravě-Hrabůvce, čeho je zde svědkem. Co se tu vlastně odehrává?
Především by byl svědkem celostátní unikátní akce, která se koná jedenkrát za rok v některém městě České republiky – a pokud by nevěděl, že tady existují dětské organizace a dětské oddíly, které mají své nadšence jako vedoucí, byl by z toho asi úplně vedle. Pokud má povědomost o tom, že existují skauti, pionýři, tomíci, tábornická unie a desítky dalších organizací, už by z toho tak vedle nebyl. A pochopil by, že se tito lidé sešli skutečně bez ohledu na to, ke které organizaci patří, a proto, aby – jak je v názvu akce uvedeno – si mezi sebou vyměnili zkušenosti.
Letos trvá cévévézetka místo obligátních tří dnů čtyři – díky státnímu svátku, který vyšel na pátek. Jak se tenhle čas „k dobru“ promítl do programové skladby ostravské akce?
De facto máme dvojnásobek programu. Uvažme, že taková akce zpravidla připadne na běžný víkend: účastníci se sjedou v pátek večer, kdy už moc programových hodin neabsolvují, pak mají celou sobotu – a v neděli už musí zase odjíždět domů… Díky volnu navíc jim vlastně celý programový den zdvojnásobíme. Jestliže běžná cévévézetka nabídne deset až jedenáct programových bloků, my jich máme osmnáct.
Motto ostravské akce zní: „Nechceme jen vyplňovat volný čas, chceme také vychovávat“. Mohl bys to heslo trochu rozvést?
Je to složitější otázka. Nejde o heslo, které bychom tu nějak „protlačovali“, psali na každou stěnu. Nicméně je určitým mottem lidí, kteří se zamýšlejí nad tím, kam práce s dětmi vede. Mělo by to být skutečně tak, že my nejen vyplňujeme volný čas – od toho jsou jiná zařízení – ale musíme dbát na to, aby celá naše práce měla nějaký výchovný cíl a výchovný dopad. Musíme děti nejdřív přitáhnout tím, že jim běžně vyplňujeme volný čas: sportem, výlety, tábořením a dalšími aktivitami. A když na svých akcích na ně působíme tak, aby věděly, jak se mají chovat – třeba že se nemají tlačit při nastupování do tramvaje – pak už je to výchova. Výchova k tomu, aby měly respekt k ostatním, aby je nepřehlížely… Hlavním cílem je vychovat z našich členů dobré a zodpovědné lidi.
Avizovanou novinkou ostravské cécéveztky jsou takzvané „šňurki“, svébytný programový servis pro účastníky. Co se za tímhle slůvkem skrývá?
Vyšli jsme z toho, že některé programy na sebe navazují. První šňurka, která se objevila, je šňurka „dřevárnická“. Týká se bojovníků s dřevěnými meči, kteří dnes tvoří sice nepříliš velkou skupinu lidí, ale s činností propracovanou do sebemenších detailů. 
Ovšem vysvětlit v devadesáti minutách, jak se dá aplikovat na dětské kolektivy, jak vyrábět jejich zbraně, jaká jsou pravidla boje – to skutečně nejde, zůstali bychom na povrchu. Proto jsme vytvořili šňurku: v první hodině se povídá o základních pravidlech, ve druhé o výzbroji a ve třetí o kostýmech, líčení, organizaci. A pak na to navazuje ještě samostatná akce: ukázka „dřevárnické“ bitvy… Proto vznikly šňurki z činností, které nutně musí na sebe navazovat a kdy jedna bez druhé sice má svou cenu, ale je vytržená z kontextu. Ukázalo se však, že činností, které na sebe nutně navazují, není tolik. 
Takže z původně zamýšlených třiceti šňurek jsme nakonec vytvořili pět. Praktický dopad? Kdo se přihlásil na jednu část, jako by se automaticky přihlásil na všechny tři. Nicméně, já už teď tuto záležitost beru tak trochu jako krok stranou; myslím si, že se neosvědčila a že další pořadatelé ji třeba ani nepřevezmou. Šňurka účastníky omezovala – mnozí z nich chtěli skutečně absolvovat jen jednu její část, a byli nuceni přihlásit se na všechny tři. Jenže pak se vlastně nepřihlásili ani na to, nač původně chtěli, protože mezitím už třeba měli jiný program. Asi týden před koncem registrace jsme témata ze šňurek vyjmuli a zájemci se mohli hlásit na každé téma samostatně.
Kolik účastníků se na CVVZ přihlásilo? A odkud jsou – jen z České republiky, nebo i z ciziny?
Tak to vím úplně přesně, protože jsem příslušnou databázi „krmil“ potřebnými údaji a kontroloval přicházející účastnické platby na náš účet: svůj poplatek zaplatilo tisíc sedm stálých účastníků. Počet denních účastníků byl až do poslední chvíle pohyblivý, je jich kolem sto dvaceti. Při tak velké akci se samozřejmě také objeví řada lidí, kteří nejdříve pošlou přihlášku, a pak nepošlou peníze, takových máme asi sto padesát. Na druhou stranu mě hřeje, že je řada účastníků, kteří – i když nezaplatili, a tudíž se s nimi nepočítá – napíší mejl, že se odhlašují, že to prostě nehodí za hlavu, ale chovají se k pořadatelům zodpovědně.
Přijeli sem lidé z úplně celé republiky; pár nejvzdálenějších účastníků je z Aše. Nejde jen o fenomén český, ale i slovenský, Slovensko je tentokrát poměrně silně zastoupeno. Ostrava leží blízko slovenských hranic, takže sem přijela třeba celá velká výprava z Košic – jde o organizaci Frigo. Třicet osm členů této výpravy přijelo dokonce autobusem, jde snad o jediný účastnický autobus na naší akci.
Na co jsi jakožto šéf cévévézetky hrdý? A jakou největší překážku jsi překonával?
Hm, těžká otázka, na jejíž odpověď je brzy… 
Právě teď nás zavalují malé denní problémy: se stravováním; s tím, že nemáme dostatek dataprojektorů, které jsme lektorům slíbili; řešíme problémy s těmi, kteří nejsou spokojeni s ubytováním. To, na co jsme nejvíc hrdí, vyplyne třeba až po čtrnácti dnech, po měsíci – pak se z bláta vyloupnou krásné kamínky, perly… Největší momentální svízel bych jednotně pojmenoval netolerance. Netolerance některých účastníků. Nevím, jestli si to uvědomují, ale tuhle akci dělá tým dobrovolníků. Po nocích nahrávám databázi, a mezi tím musím chodit do práce. A všichni ostatní také. 
Nemáme jediného profesionála. Měli jsme nasmlouvanou spolupracovnici, která nám telefonicky domlouvala atrakce typu „hornické muzeum“ a „návštěva hasičské stanice“, což je třeba zařídit v pracovní době, že. Ale jinak všechny ostatní náležitosti děláme jako dobrovolníci: já mám teď kupříkladu týden dovolenou, abych to zvládl… A pak se na desce plusů a mínusů třeba objeví, že zahajovací ceremoniál byl amatérský a trapný. Netajíme se tím, že jsme dobrovolníci. Ceremoniál připravovalo jedno skautské středisko, jehož členové do toho šli s vervou a nadšením. Bylo na nich vidět, jak je to baví, i když se třeba přeříkávají…
Lektorům jsme snad poprvé nabídli ubytování na lůžkách, v internátě. Až někdy tento týden jsem se dozvěděl, že tam jsou osmilůžkové pokoje. A najednou se někdo hrozně rozčiluje, že nemá dvojlůžkový pokoj s tekoucí vodou a se sprchou, že sprcha je na chodbě a je tam jen jedna…
Je pravděpodobné, že s každým dalším ročníkem se tým lidí, který ho připravuje, učí z úspěchů i omylů svých předchůdců. Platí tohle i ve vztahu Třebíč – Ostrava?
Určitě ano. Už dva roky dopředu, když jsme letošní pořadatelství vyhráli, jsme se zajímali o zkušenosti tehdejších organizátorů a třebíčských pak samozřejmě také. Jeli jsme tam v silné sestavě, abychom se z pozice návštěvníka zaměřili na nedostatky jejich pořadatelského štábu… Je ovšem fakt, že když se soustředíme na něco, co bychom měli udělat lépe, tak nám zase „uteče“ jiná oblast. Každý rok se objeví nějaké nedostatky někde trochu jinde, což potom třeba účastníkům kazí celkový dojem. Ale dopředu se nedá odhadnout, oč půjde.
Jak dlouho trvala příprava této akce a kolik lidí se na ní podílelo? My jsme se samozřejmě připravovali na prezentaci, s níž jsme ostravské pořadatelství před dvěma lety vyhráli. Ještě dva roky předtím tomu předcházely dvě další prezentace… Čili řekněme, že myšlenka mít v Ostravě cévévézetku už je přece jen poněkud staršího data, něco pro ni děláme asi pět let. Od počátku jsme se daným tématem zabývali, něco si k němu chystali, tipovali zdejší školu. Jeden z našich nejbližších spolupracovníků tady dělá mistra odborného výcviku: zná ředitele a další pracovníky školy, což je pro takovou akci, řekl bych, nezbytné. Není dost dobře možné přijít s akcí typu CVVZ do úplně neznámého prostředí a nemít na straně stálých zaměstnanců spřátelenou duši…
Po tom, co jsme v Budějovicích vyhráli letošní pořadatelství, jsem zpracoval asi dvacetistránkový materiál, ve kterém jsem dal na papír své představy o tom, jak má cévévézetka vypadat. Materiál jsem rozdal kolegům a vytvořili jsme štáb. I když se obměňoval, měl vždy patnáct, dvacet členů. Zpočátku jsme se scházeli jednou za měsíc až měsíc a půl; v posledním roce jednou měsíčně až jednou za tři týdny a v poslední době prakticky denně.
Z jakých sdružení jsou členové štábu?
Tady v Ostravě spolupracují všechny organizace – nebo ty, které spolupracovat chtějí. Ale to je trend, který se možná projevuje všude. Já sám jsem z Asociace TOM; kolegové jsou z Junáka, z Pionýra, náš předseda krajské rady je z organizace Dakota, venkovní programy zajišťují lidé z České tábornické unie. Nevím, jestli jsem na někoho nezapomněl…?
Chtěl bys na téma cévévézetky ještě něco podotknout?
K jejímu celkovému směřování bych snad ještě řekl, že tato akce je unikátem a je dobře, že existuje. Setkávají se na ní lidi z různých organizací a obohacují se navzájem svými vlastními zkušenostmi. 
Jako lektor tu povídám o zahraničních zájezdech tomíků, Kolčava z Domu dětí k tomu hned říká svoje – a Čiksika, který je, tuším, z Ligy lesní moudrosti, zase vykládá o svých zkušenostech z cest na Ukrajinu, na Podkarpatskou Rus, a ze svých dalších expedic. Takže to je, myslím, fenomén této akce, který nemá obdoby. I jinde v Evropě se dělají podobná setkání, jak národní, tak mezinárodní – jenže každá organizace pořádá svoje. Ale nikde jinde – a v takovém rozsahu – se nesejdou všichni bez ohledu na svůj kroj, název a barvu šátku.
Děkuji za rozhovor.
