„I přes všechna úskalí zobecňování má dnešní mládež k tomu, být globální a celoplanetární, možná nakročeno daleko víc než my, naše generace,“ soudí PhDr. Jaroslava Schlegelová, CSc. Společně s Mgr. Markem Fajfrem obsahově připravila a moderovala didaktický workshop My a oni, konaný 9. listopadu 2006 na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Uskutečnil se jako součást mezinárodní konference, kterou na téma multikulturalismu a multikulturní výchovy uspořádala PF UK téhož dne. Pod poněkud kostrbatým názvem didaktický workshop se ovšem skrývala především živá ukázka toho, jak by neformální výuka multikulturní výchovy mohla – a nejspíš také měla – vypadat.
Tomáš, Janča, David, Věrča, Bóďa, Lucka, Ondra, Martin… Tucet studentů Gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze 4-Michli sedí na židlích do půlkruhu – každý má na sobě připnutou cedulkou s křestním jménem – a než hodina začne doopravdy, jeden z nich hrábne do strun kytary a začne zpívat. Ostatní se přidají – a jestli je mezi nimi vůbec někdo, kdo tenhle romský text nezná, aspoň si brouká uvolněnou rytmickou melodii s sebou.
A pak už si začnou „hrát na školu“: právě mají základy společenských věd.
Učitel je rozdělil do tří stejně početných skupin a každá dostala flipchartový papír s fixem. Během následujících deseti minut se mají ve skupince shodnout na tom, co je pro Čechy netypické. A to hned v pěti kategoriích: jídlo, rostlina, zvíře, hudební nástroj a slovo. Když skončí, pustí se Marek Fajfr do stručného rozboru, v němž vypíchne pár zajímavých souvislostí. Tak třeba: ve všech třech případech jako by se skupinky dohodly, že čím exotičtější zvíře navrhnou, tím lépe. A tak si svých pár sekund slávy užila velryba a dva ptakopyskové. A nebo: pro Čechy netypická slova jsou podle studentů promiň, prosím a děkuji. Jak si to vysvětlit? „Lidé ztrácejí respekt,“ míní Martin. Češi se z pohledu mladých asi moc neomlouvají, a když už, tak spíš zdomácnělým sorry, přestože tohle slůvko je – aspoň jak to cítí Bóďa – takové tvrdší. Pedagog Fajfr ale jejich nepříliš lichotivý závěr mírní vlastní zkušeností z ciziny: „Pracoval jsem ve Švédsku, a promiň mi tam často chybělo. Mnohem častěji to používáme my.“
A už pokládá další otázku: Jaké národnosti byste nejraději byli, kdybyste nebyli tím, kým jste?
Vícekrát zazní úvodem konstatování spokojenosti s daným stavem, a to i z úst romského studenta Tomáše. Ale když to má být jinak… Pomyslná mapa se začíná vybarvovat vybranými zeměmi „druhé volby“: Thajsko, Rakousko, Tibet, Německo. Mongolsko… Vietnamská dívka Jana by „kdyžtak“ chtěla být Angličankou. „Jsou strašně milí, byla jsem tam, takže to vím ze své zkušenosti,“ dodá na vysvětlenou.
Marek Fajfr i Jaroslava Schlegelová jsou s výsledkem zjevně spokojeni. Na to, jak vnímáme cizí kraje, má podle učitele Fajfra vliv náš dojem z médií, především z televize, ale též zkušenost z cestování, vyprávění rodičů, známých a podobně. Ve světě jsou na nás coby turisty vesměs laskaví a milí, hodně pomáhají, když je potřeba… – Jenže po delším čase, prožitém v cizí zemi, se zdánlivá turistická nirvána z různých důvodů zpravidla změní, upozornil učitel. Jaroslavu Schlegelovou potěšilo, že sonda mezi žactvem nenarazila na pravý europocentrismus. „A co je zajímavé, nikdo neuvedl, že by chtěl žít v Americe,“ všimla si.
Z následující úlohy by měl patrně radost Stanley Kramer, režisér slavného snímku z roku 1967 Hádej, kdo přijde na večeři. Tak jako sympatická Joey Draytonová ve filmu oznámí svým rodičům, že se hodlá provdat za černého lékaře, čeká i studenty gymnázia podobný zážitek. Mají totiž sehrát dvě scénky se společným tématem „vypůjčeným“ právě od Kramera. V prvé si česká dívka přivede mezi kamarády do restaurace ruského přítele, ve druhém představí romského nápadníka své rodině. …Ano, hádáte správně: o hysterický výstup byste nakonec nepřišli ani v jedné z nich. 
V chování aktérů se přitom pochopitelně objevily „probírané“ stereotypy, na které pak poukázali oba učitelé. („Co je to za člověka? Má dlouhý kabát a pod ním určitě samopal, ještě nás tady všechny postřílí…!“ – „Romové mají spoustu dětí, jen aby nemuseli pracovat…“)
Podle Jaroslavy Schlegelové studenty hraní scének, které si sami „zrežírovali“ a secvičili, bavilo. Tomáš po skončení obou „jednoaktovek“ mimo jiné podotkl, že „nikde se neučí o romských dějinách, tím méně na základce, přestože zmínky jsou už v Dalimilově kronice“.
Poslední zadání ukládalo gymnazistům zformulovat několik obecných doporučení, jak žít v národnostně i kulturně pestré společnosti. A protože se ukázalo, že zrovna tihle studenti mají v otázce multikulturalismu jasno, jejich rady směřují spíše k těm, kteří zmíněný „problém“ nemají tak „vyřešen“.
Padlo celkem deset návrhů, které pedagog (a národní koordinátor evropské kampaně Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní) Fajfr rozdělil do čtyř základních skupin. Za prvé: Nesoudit jiné podle prvního dojmu, neškatulkovat. Za druhé: Poznávat ostatní, jejich zvyky, tradice a odlišností. Za třetí: Pokusit se vcítit do druhého člověka, dokázat ho pochopit. Za čtvrté: Úsměv. „Mám pocit, že úsměvu jsme schopni všichni; ostatní doporučení jsou více či méně problematická,“ shrnul Marek Fajfr.
Třída pod jeho vedením předvedla přesvědčivý výkon. Dojem z něj mohlo u publika z řad pedagogů jen zesílit závěrečné konstatování doktorky Schlegelové, že její kolega třídu předtím viděl jen asi půl hodiny, nikdy s ní nepracoval a neučil ji. Skutečný učitel základů společenských věd v této třídě totiž seděl od počátku hodiny mezi žáky, označen visačkou se jménem David…
Po krátké přestávce, vyplněné čilou diskusí mezi účastníky workshopu, přišla na řadu druhá část čtyřhodinového programu. V uceleném bloku se postupně představilo několik organizací zabývajících se vzděláváním učitelů a tvorbou výukových programů věnovaných multikulturní výchově. Jana Tikalová z Organizace pro podporu integrace uprchlíků prezentovala obsáhlý vzdělávací manuál Kompas; jak uvedla, čeština se stala osmnáctým jazykem, do nějž byl přeložen. Na 422 stranách, rozdělených do pěti kapitol respektive šestnácti témat, se Kompas věnuje výchově k lidským právům, zaměřené především na mladé lidi. Jindra Pařízková z Amnesty International ČR propagovala vzdělávací programy pro učitele, Ludmila Součková prezentovala výsledky projektu Jeden svět na školách organizace Člověk v tísni a Dana Moree z Fakulty humanitních studií UK předvedla multimediální výukový program CzechKid. Tento britský formát, přetavený do našich podmínek, nyní podle lektorky Moree prochází ověřovací dvouměsíční fází a od 1. ledna 2007 má být dostupný na internetových adresách www.czechkid.cz a www.czechkid.eu. S projektem CzechKid se již měli možnost seznámit mj. také účastníci konference KONTAKT 2006, který v září uspořádala v rámci kampaně Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní Česká rada dětí a mládeže.
