Tři otázky pro sociální pedagožku Danu Moree, metodičku projektu Czechkid a účastnici setkání Kontakt 2006
Před rokem 1989 svírala naši zemi pověstná „železná opona“, v důsledku čehož se většina zdejších obyvatel dozvídala o životě lidí s odlišnými kulturními, náboženskými a dalšími zvyklostmi víceméně zprostředkovaně. Otevření hranic tuto situaci změnilo. Jak je na tom podle vašeho názoru naše společnost s vnímáním těchto odlišností sedmnáct let poté?
To je hrozně těžká otázka, protože mě vlastně nutíte k tomu, abych stereotypizovala českou společnost – a to si úplně netroufnu…
Víte co je v téhle souvislosti ale velmi zajímavé? Když jsem se před osmi lety začala profesně zabývat multikulturní výchovou, tak nikdo nevěděl, o čem to vlastně je. Dnes je multikulturalismus tématem, o kterém se mluví. Fakt, že tady (v čelákovickém konferenčním centru, pozn.) sedíme, je jen důsledkem toho, že se zmíněné téma do naší společnosti integruje. Samozřejmě, že to není jednoduché, protože dvě generace měly hrozně málo zkušeností s cizinci anebo měly dokonce zkušenost negativní.
Ale na druhou stranu bych řekla, že už se u nás v dané oblasti udělaly velké kroky, protože se to stalo tématem a nějak se s ním pracuje. Jde ovšem o téma kontroverzní, navíc v kontextu kontroverzní světové situace: o multikulturalismu se dnes mluví ve spoustě zemí, což má své důvody…
Takže pokud se mám pokusit o shrnutí, tak bych řekla, že jde v České republice o vývoj pozitivní. Jsem v tomto směru optimistkou.
Loni v dubnu jste napsala článek „Jak pomoci učitelům učit multikulturně?“ a v něm popsala ideální školu jako školu, kde nejen že učí romští, vietnamští či ukrajinští učitelé, ale pracuje tam i personál těchto národností. Jaká jsou podle vašeho názoru největší úskalí na cestě přibližování se tomuto ideálu?
Já bych to řekla opačně. Podle mého názoru – a podle výzkumů, kterými by se toto tvrzení dalo doložit – platí, že má-li se člověk nějak vyrovnat s jinakostí, potřebuje nějakou osobní zkušenost. Učit multikulturní výchovu v kulturně nediverzifikovaném prostředí je hrozně složité, protože vám schází potřebná konfrontace. A když ji nemáte, tak se s daným tématem nenaučíte dobře zacházet. A jsme u zmíněného ideálu školy, kde učí učitelé a pracuje personál reprezentativně zastupující složení obyvatel.
Ale já bych k tomu chtěla říci ještě jednu věc. Myslím si, že mulktikulturní výchova není nutně spojena jen s národnostmi. Fakt, že je někdo Vietnamec, ještě neznamená, že se musí zásadně odlišovat. Vždycky říkám, že český anarchista s českým úředníkem si bude s velkou pravděpodobností rozumět ještě méně než vietnamský sociolog s českým sociologem. Mám tudíž za to, že se na multikulturalismus musíme dívat trochu šířeji.
V zásadě si nemyslím, že školám něco chybí. Řekla bych jen, že chceme-li zavádět multikulturní výchovu do škol, zkusme se podívat na to, co můžeme udělat s daným prostředím, abychom je trochu otevřeli. Nemáme učitele? – Máme rodiče. Máme rodiče? Jak je přitáhneme? Dá se něco podnikat s rodiči ve volnočasových aktivitách? Jak to udělat…? Takže: Nekladla bych tu otázku negativně, ale zkusme se podívat, co v dané záležitosti můžeme udělat. Řekla bych, že ideálem je, aby škola byla odrazem společnosti, v jaké děti žijí. Pokud jde o společnost multikulturní, mějme také multikulturní školu.
Při vaší prezentaci zazněla pozoruhodná nabídka školám. Nabídla jste jim Czechkid jako nástroj k multikulturní výchově. Můžete stručně říci, co je jeho podstatou?
Znovu se vrátím k osobní zkušenosti. Pokud potřebuji osobní zkušenost, abych se vypořádala s jinakostí, a nemám ji – žiji v prostředí, které mi kýženou konfrontaci příliš nenabízí – tak se mi hodí nástroje, které v takovém prostředí onu konfrontaci s jinakostí umožní. Jedním z velmi dobrých nosičů jsou příběhy. Všichni to známe například na pohádkách – známe je, máme je nebo měli jsme je rádi. Podobně vhodné jsou příběhy vyprávěné lidmi, kteří zkušenost s jinakostí mají nebo jsou s ní nějakým způsobem konfrontováni. A vlastně snahou celého Czechkid je zprostředkovat jeho uživatelům příběhy lidí, kteří mají osobní zkušenost s jinakostí a nabídnout jim konfrontaci s ní. Děje se to jednoduše: Základem jsou příběhy deseti dětí, které mají na webu svoje profily, povídají si o různých tématech spojených s multikulturalismem a jednotlivé dialogy jsou podloženy materiály pro učitele.
Za odpovědi poděkoval Jiří Majer
