Být jiný

Bydlím na maloměstě. Nedávno se do naší ulice přistěhovala početná romská rodina. Tato událost okamžitě vzbudila vlnu negativních ohlasů u ostatních obyvatel a stala se oblíbeným tématem sousedských rozhovorů. Jedněm vadila hlučná romská hudba, která se z jejich domu ozývá, jiným zase to, že se několik jejich dětí shromažďuje každý den na ulici, kde si hrají. Mně samotné připadali malí Romové milí – vždy slušně pozdravili, jednou mi dokonce nabídli pomoc s těžkou taškou. Nechci se stavět na ničí stranu, každý má nepochybně právo na svůj osobní názor. Přece jen mě ale občas, když procházím naší ulicí kolem skupinky hrajících si dětí, napadá několik otázek. Kdyby si tam namísto ušmudlaných cikáňat hrála skupinka upravených holčiček a chlapečků s barbínami a stavebnicemi lego, kdyby se z oken místo romské linula hlasitě jiná hudba, kdyby v domě bydlela jiná hlučná, ale „bílá“ rodina, budilo by to stále stejné reakce? Vítám projekty a aktivity, které se zaměřují na multikulturní vzdělávání, soužití různých kultur a odbourávání předsudků a stereotypů. Ráda bych si totiž na zmíněné otázky jednou odpověděla kladně. Vlastně ne, úplně nejraději bych byla, kdybych si je vůbec nemusela pokládat.