říká Břetislav Rychlík
Rozprávění o skautském mládí a zradě z roku 1970, o odpovědnosti za svět kolem nás a dokumentárním filmu z jednoho zvláštního skautského tábora.
Skaut má holá kolena Člen družin Lišáků a později Jestřábů režisér Břetislav Rychlík, držitel skautské průkazky číslo 021515 a skautské přezdívky Rychlonožka, natočil film o chlapeckém oddílu Junáků – skautů ze slováckého městečka Veselí nad Moravou. Oddíl existoval v krátkém období znovuobnovení skautingu v letech 1968-1970, ze které také pochází amatérský film ze života Kima, Ferina, Bakiho, Velkého Ona, Pyropa, Užovky a dalších neboli film, který byl impulsem k natočení snímku Skaut má holá kolena. Snímek uvede Česká televize ve čtvrtek 9. března 2006 ve 20.00 na ČT 2 (více viz www.ceskatelevize.cz).
Jak jste se stal skautem?
Já jsem byl skautem v tu krátkou dobu let 1968–70, i když – pokud je člověk skautem jednou, je skautem navždy. Otec byl skaut prvorepublikový a poválečný a vždycky se u nás doma o skautingu mluvilo. Na jaře v roce 1968 hned, jak to šlo, to znamená v březnu – tenkrát mi bylo devět let – jsme se sešli na hvězdárně ve Veselí nad Moravou. Byl tam pan řídící Gustav Weber – Akéla, profesor Miroslav Nováček, voják z francouzského odboje, a další lidi, mezi nimi i náš tata. Hned potom, co nám skauting popsali, nás pozvali na první výpravu podél Baťova kanálu a struhy. Naučili nás, že když chodíme přírodou, máme být tiší, ohleduplní a podávat si větvičky, aby nikoho nešlehly do oka. Pak jsem skautoval až do roku 1970.
Začínal jsem v družině Lišáků, ale pokračoval jsem v družině Jestřábů, kam mne přetáhl můj kamarád Jiří Králík, nynější ředitel Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Měl skautskou přezdívku Miky a do skautu chodil mimo jiné i proto, aby se mu už neříkalo Micák, což byla jeho přezdívka z ulice.
A po roce 1970?
S řadou kluků jsme se prakticky stýkali po celou dobu normalizace i přesto, že jsem v roce 1977 z Veselí odešel. Někteří jezdili společně ven, ale já jsem nebyl moc velký tramp, protože mně některé věci, které tramping v sobě měl, lezly na nervy. V době, kdy jsem byl na gymplu, jsem se účastnil některých společných akcí. Jezdili jsme tenkrát na naši starou chatu Čajkovna v Bílých Karpatech a tam jsme se vídávali s našimi bývalými rádci a vůdci.
Co pro vás oddíl znamenal?
Nás skauting zastihl v nejcitlivějším věku. Jenže sotva jsme začali chodit do oddílu, tak přišli Rusové. Komunisti nám potom skaut vzali, a to jsme vždy těžce nesli. Pro mne skauting znamenal celoživotní orientaci na hodnoty, které do nás škola ani rodina nedostala. Byli jsme součástí přirozeného klukovského živlu postaveném na tom, že kluci se spolu kamarádí a navzájem se vychovávají. My jsme se do té doby s klukama jenom bili. S příchodem skautingu to najednou dostalo silně dobrodružný ráz a jiný řád. Nikoliv metodou příkazů ale… – bylo to, jako když dýcháte vzduch. My jsme skautskou výchovu ani metodiku nevnímali, prostě to bylo to nejpřirozenější, co jsme tehdy mohli dělat.
Věrnost hodnotám, jako je například přátelství nebo vztah k přírodě, to je něco, čeho se držím. Být věrný skautskému slibu, věrný tomu, co jsme si tehdy řekli… to je filosofie, bez které se člověk v dnešním světě neobejde, která ho drží pohromadě.
Souvisí i vaše postoje k věcem veřejným s tím, jak vás ovlivnil skauting?
Určitě. Skauting vychovává lidi přirozeně k odpovědnosti, k občanskému postoji. K tomu, co dnes tak pejorativně například pan prezident nazývá stejným nebezpečím jako komunismus. Protože skauting vede k odpovědnosti za svět kolem vás i svět uvnitř vás. Když člověk není odpovědný za sebe, nemůže být odpovědný ani za některé věci, které se dějí kolem. Já prostě nechci být lhostejný, já chci žít odpovědně a nevidím sebemenší důvod, proč bych měl mlčet k věcem, které se mi nezdají být v pořádku. To se mi zdá být minimum toho, co mohu udělat. A mimoto se to samozřejmě promítá i do práce, kterou dělám. Myslím si, že v tomto mne skauting poznamenal výrazně. Napomohlo tomu také to, že člověk byl dlouhodobě naštvaný na komunisty, že mu jako klukovi bezdůvodně vzali to, čemu věřil, v době, kdy nejvíce důvěřoval ideálům.
Co praktického vám dal skauting pro život?
I my nešikovní jsme se museli naučit zacházet s nožem, sekyrkou a pilkou. I my nešikovní jsme museli dělat různé stavby, abychom se naučili přežít v přírodě. Na našem posledním táboře v roce 1970 jsme postavili úžasné stavby, které byly vysoce hodnoceny v rámci celého tehdejšího československého Junáka. Jako kluci dvanácti až patnáctiletí jsme tehdy postavili neuvěřitelnou rozhlednu, fantastickou bránu a spoustu dalších věcí. Naučili jsme se vyřezávat, mít vztah k materiálu, orientovat se v mapách – tisíc zdánlivě nepotřebných věcí. Dá se říci, že když umíte zacházet s nožem a se sekyrkou, tak máte vystaráno na celý život. Až jednou přijde velká katastrofa, tak skauti budou jíst příborem, protože si budou umět vyřezat vidličku i lžíci. Skauti, Valaši a Horňáci – ti, co mají kulturu dřevěného porculánu.
Ale skauting, to není jen vyřezávání…
Samozřejmě, naučili jsme se i spoustu praktických věcí, které se hodí pro život ve městech. A sice, že člověk nemá žít dál, než dosáhne jeho ruka. Nesnaží se žít v přepychu, stačí mu, když žije jen z toho, co k životu opravdu potřebuje, protože své hodnoty vidí jinde. S tím souvisí i samostatnost – to, že jsem zvyklý starat se sám o sebe. To jsem při některých zkouškách ve skautu musel zvládnout a nemohl s tím nikoho obtěžovat. Prostě: neotravovat druhé svými bolístkami. Takové to indiánské: přespat o samotě v lese, přejít nějaké zranění mlčky, pohybovat se v přírodě podle zásady vidět a nebýt viděn… Pro mne není problém přespat někde na zemi. To byla výhoda už v časech mého undergroundového mládí, kdy jsem spal po bytech plných „mániček“. Hodí se to i teď. Na natáčeních nemáme žádné velké peníze a občas přespáváme ve spacácích v holobytech.
Co vás motivovalo k tomu, že jste se začal věnovat herectví a filmařině?
Už na táboře jsem získal skautskou odborku herec. Ale k divadlu jsem se dal za tuhé normalizace, když jsem utekl ze studií na brněnské Technice, protože jsem cítil v hnutí malých divadel ohromnou svobodu. Touha svobodně si žít po svém byla tehdy pro mne primární, nikdy jsem netoužil po slávě. Nakonec jsem skončil v divadle mému srdci nejbližšímu – v HaDivadle – které bylo malé, odvážné, režimem nenáviděné a šikanované až do roku 1989. Tam někde potom byl zlom, kdy mne hraní přestalo bavit, protože si myslím, že pro starší lidi je to takové prčovní povolání. Chtěl jsem pokračovat v tom, co jsme v HaDivadle dělali – pojmenovávat svět kolem sebe a svět v člověku – a to nejlépe umožňuje dokumentární film. Podařilo se mi natočil první věci a už jsem u toho zůstal. Za komunistů bych se, vzhledem ke svému původu, nemohl na FAMU dostat. Tak jsem to vyřešil takhle. Ale to neznamená, že bych se s divadlem rozloučil úplně. Občas něco režíruji a jednou za dva měsíce si chodím s kamarády zahrát do HaDivadla.
Je pro vás vaše práce dobrodružstvím?
Samozřejmě. Při natáčení dokumentů nikdy nevíte, jak to dopadne. Není to věc, kterou můžete vymyslet od stolu. Já se snažím vyhnout televiznímu šmíráctví, kdy se filmy točí jako na běžícím pásu. Proto dělám filmy, které si dlouho v sobě nosím jako téma. Pro mne to je způsob, jak se prostřednictvím daného tématu dozvědět něco o světě. Když potom k natáčení přistupujete individuálně, citlivě, odpovědně a slušně, tak budete vždycky překvapeni. Když člověk žasne a při tom prožívá vzrušení z toho nového, co se mu odhaluje, tak to je to nejsilnější dobrodružství vůbec.
Skauti slibují, že budou sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce. Jaký je váš vztah k pravdě?
Pro mě hraje pravda obrovskou roli v mé práci. Při natáčení dokumentů vyhledávám jenom pravdivé situace, aby lidé nic nepředstírali a byli autentičtí. Konečně i základ výchovy spočívá v tom, že lidé nemají lhát a mají být pravdiví. Pravda je jedna z nejsilnějších věcí, dnes vysmívaná – jsou tady skupiny novinářů, kteří se urážejí na „bratrstva pravdy a lásky“, jako kdyby sami svoje děcka vychovávali ke lži a nenávisti. Pro mne byl silný zážitek, když se má devítiletá dcera učila slib světlušek. Když chodila po bytě a neustále si ho opakovala, bylo vidět, jak strašně jí na něm záleží. Byl jsem dojatý a přitom za cítil ni ohromnou odpovědnost. Za to, jak ji vychovám, abych jí napomáhal k tomu, aby mohla být svému slibu věrná.
Jak jste přišel na nápad natočit dokumentární film „Skaut má holá kolena“ o skautském táboře, kde se sejdou skauti po pětatřiceti letech?
Bylo to jedno z témat, která mám zaseknutá v hlavě a které mne pronásledovalo dlouhou dobu. Léta mi vrtalo hlavou, co se s námi po posledním táboře stalo. Věděl jsem, že tehdy ti starší kluci byli na nedaleké zřícenině, kde jim naši vůdci něco řekli a my mladší nevěděli, co. Pak se vrátili do tábora a mlčeli. Také zahrabali pod stožár jakési poselství světu. Zdálo se mi krásné, že se zase oblečeme do krojů a pojedeme na místo toho tábora, kde mnozí z nás od roku 1970 nebyli. Říkal jsem si, že vyhrabeme to poselství, povíme si, co tenkrát vůdci na té zřícenině klukům řekli, a pustíme si amatérské filmy, které tam tehdy někteří rádci a vůdci natočili. Na těch amatérských filmech vidíte úžasné klukovské chvíle štěstí. Naši vůdcové věděli, že skauting skončí, a tak se snažili, aby maximum kluků mělo Tři orlí pera, ti mladší alespoň Deset malých orlích per atd. Měli jsme úžasný táborový program, ale najednou přišel konec. Vyvstávají pochopitelně otázky, co to s námi udělalo? Jak nás ta zrada ovlivnila? Co v nás ze skautingu zůstalo, co ne…
Jaké bylo vaše setkání?
Počítal jsem s tím, že se nás sejde asi osm, ale nakonec nás přijelo jednadvacet, i když ne všichni tam s námi byli po celou dobu. Z někoho je špičkový lékař a někdo celý život vychovával špičkové kanoisty. Někdo přešel, vedl děcka pod pionýrem a ostatní mu to vyčítali. Jenže on se ani neoženil, celou tu dobu vedl děcka ve skautském duchu a my jsme neměli možnost si to vyříkat. Někdo pokračoval, někdo ne, někteří umřeli. Někdo v listopadu 1989 první na malém městě vystoupil na náměstí s praporem, jiný byl v té době v armádě. Na osudu té skupiny kluků a jejich vůdců, na osudech skautingu na malém městě můžete ukázat obraz toho, co se s námi tady dělo. Jak různě se lidské osudy přetavují. Nic se nedá bagatelizovat a je v tom spousta dobrodružných otázek.
Program vašeho tábora byl…
My jsme tam žili naprosto skautsky – budíčky, rozcvičky, sami jsme si vařili… Večer jsme vedli debaty, které byly často bolestné. Ukázalo se, že je důležité podívat se pravdě do očí. Měli jsme mezi sebou spory o to, jak kdo pokračoval v činnosti – kdo se dal k pionýrům a kdo ne… Všechno probíhalo velice tolerantně, otevřeně bez jakéhokoliv kádrování. Spíše jsme si některé věci mezi sebou vyjasňovali. Je třeba dodat, že nás to nerozdělovalo tak jako naše vůdce. Těm mnohdy normalizace zničila životy – byli vyházeni ze škol, z práce, případně dohnáni k infarktu, protože si mnozí trvali na svém. A na tom všem vyvstával obraz, který není jenom o skautech a skautingu. Ukázalo se, že je dobré být věrný sám sobě, je dobré si ty dnes vysmívané ideály podržet celý život.
Kdy a kde budeme váš film moci zhlédnout?
Premiéra bude asi v Uherském Hradišti u Mikiho v rámci semináře britského filmu, což je s ohledem na zakladatele skautingu Baden-Powella i dosti stylové. Po Novém roce bych rád udělal premiéru v Praze, nejspíš v žižkovském kině Aero a pak ještě v pár městech. Zkouším ho nabídnout do distribuce, jako teď jde v kinech můj film o severních Čechách „Kamenolom boží“. A nakonec půjde v České televizi.
Marek Bárta, šéfredaktor časopisu Skautský svět (vyšlo v listopadu 2005)
Břetislav Rychlík
„Chci žít odpovědně a nevidím sebemenší důvod, proč bych měl mlčet k věcem, které se mi nezdají být v pořádku.“
„Když člověk žasne a při tom prožívá vzrušení z toho nového, co se mu odhaluje, tak to je to nejsilnější dobrodružství vůbec.“
- * 23. července 1958, Uherské Hradiště
- bývalý člen 2. oddílu skautů ve Veselí nad Moravou
- po absolvování gymnázia ve Strážnici postupně student techniky, dělník na kachní farmě, kulisák, nápověda, herec v oblastních divadlech
- od roku 1982 herec a režisér dříve prostějovského, nyní brněnského HaDivadla
- v letech 1990–1994, 2005–dosud pedagog na JAMU
- v roce 1993 získal novinářskou Cenu křepelek.
- od roku 1997 do konce roku 2000 dramaturg České televize v Brně
- od druhé poloviny devadesátých let se takřka výhradně věnuje dokumentární tvorbě, za kterou obdržel řadu domácích a zahraničních cen, naposledy za film Kamenolom boží (Visegrádská cena, Zlatý ledňáček)
- spolupracovník BBC a Respektu
Popisky k fotografiím (foto Milan Staněk)
- Vladimír Salčák – Pedro (urostřed) ukazuje Břetislavu Rychlíkovi – Rychlonožkovi, Jiřímu Králíkovi – Mikimu a Františku Šímovi – Ferinovi svůj skautský zápisník.
- Zamyšlení před zažehnutím táborového ohně. Uprostřed vedoucí oddílu Kim.
- Kontrola stanů: jak má asi uklizeno ředitel Letní filmové školy v Uherském Hradišti Jiří Králík – Miki?
