Vítej ve mlýně,
stáváš se součástí akce, která má ambici být pro tebe jedinečným zážitkem. Jedinečným zážitkem, který vždy jednou za rok naplní duše všech účastníků novým odhodláním, novou energií, novými nápady a zkušenostmi… Jedinečným zážitkem, který ve svém konečném důsledku vede ke spokojenosti dětí v našich oddílech a organizacích. Těmito slovy přivítal na stránkách tištěného zpravodaje Mlýnice účastníky letošní Celostátní velké výměny zkušeností v Třebíči její náčelník Jan Burda. Přivítal je jménem osmičlenného štábu, k němuž náležela i šéfka programů Jitka Prokešová. Na položené otázky odpovídali oba ochotně a s přehledem, na hlavě čepici v barvě mouky.
Rozhovor s Janem Burdou – Tatankou, náčelníkem CVVZ 2005
V logu téhle akce je stylizovaná kresba třebíčského mlýna zvaného Větrník. K čemu vás inspiroval?
Větrník se čtyřmi lopatkami je v logu proto, že jsme se snažili program postavit pro čtyři typy účastníků cévévézetky. Jsou jimi učeň, mlynář, mládek a stárek. Učňové jsou začínající instruktoři, kteří třeba na cévévézetku přijedou poprvé, s dětmi moc dlouho ještě nepracují, a přijeli se hlavně něco nového naučit. Mládek je člověk, který s dětmi pracuje delší dobu; pořád to může být instruktor nebo začínající vedoucí oddílu. Stárek je už zkušený vedoucí, který jezdí na vévézetky delší dobu, už jich má řadu za sebou, vede svůj oddíl nebo organizaci. A mlynář – to už je hlava určité organizace nebo pamětník vévézetek, skutečně mistr ve mlýně, který má spoustu zkušeností; přijel spíš načerpat energii a předat zkušenosti mladším. Na míru těchto čtyř postů byly ušity i programy na vévézetce, aby si každý z účastníků našel ve své linii programy, které by byly pro něj.
Dalo by se – třeba podle nějakého barevného rozlišení – už na dálku poznat, kdo je mlynář, mládek, stárek…?
Myslím si, že by ani nebylo dobře, kdyby to bylo poznat. Myslím, že když se dva lidi na chodbě potkají, tak není potřeba barevně rozlišovat, kdo má víc zkušeností a kdo míň. Oni si popovídají a zkušenosti si vymění. Není to tak, že začínající instruktor nedokáže obohatit zkušeného mlynáře žádnou svou zkušeností z činnosti oddílu.
Kolik účastníků dohromady přijelo a co všechno s sebou do třebíčské mlýnice vzali?
Účastníků přijelo kolem třinácti set včetně lektorů. Vzali s sebou spoustu úžasných zkušeností, které tady předávají, protože mezi účastníky jsou i lektoři, kteří často vedou své oddíly. Jsou to lidé z terénu, kteří s dětmi pracují. Přivezli spoustu krásných nástěnek, které jsou zde vystaveny. A přivezli i spoustu dobré, pozitivní nálady, která svědčí o tom, že Galénova myšlenka přátelství rozrůzněných stále platí. Už několik let jsem strašně rád, že se spolu může bavit junák s pionýrem s jinou barvou šátku, a vůbec jim to nevadí – a dokáží si spolu popovídat a zkušenosti si vyměňovat.
Přivítali jste také hosty ze zahraničí? A pokud ano, odkud?
Je tu mnoho účastníků ze Slovenska, což už je na těchto akcích tradicí. Na Slovensku sice probíhají jejich celostátní vévézetky, ale v menším rozsahu, takže je tu spousta Slováků. A perlička: byl tu i host-účastník z Portugalska. Přijel s lektorkou, která přednášela o programu Evropské unie „Mládež“, a zrovna tenhle dobrovolník je u nich v organizaci v Pelhřimově na výměnném pobytu. Tak ho vzala s sebou.
Na co jste jako náčelník CVVZ 2005 dbal nejvíce?
Asi se nedá říct, že já jako náčelník, protože jsem jen jeden z týmu osmi lidí, kteří vévézetku jako nejužší štáb připravovali. Nejvíc nám na srdci ležela atmosféra akce. Protože ve třinácti stech lidech udržet přátelskou atmosféru je docela problém. Takže jsem hodně dbali na detaily, které atmosféru dotvoří. Jestli se nám to podaří, nebo ne, musejí posoudit účastníci.
Mottem třebíčského setkání je Návrat ke kořenům; proč si myslíte, že je jejich znovunalézání tak užitečné a prospěšné?
Myslím si, že je to strašně důležité. Já na vévézetky, ač na to nevypadám, jezdím už třináct let. A pamatuji vévézetky, kde jsme se v podstatě vešli do dvou místností domu dětí: bylo nás asi šedesát nebo sto. Doba už je dneska ale úplně někde jinde. Posílaly se papírové přihlášky – dneska se všechno řeší přes internet, bylo deset programů – dneska jich je přes dvě sta… A já si myslím, že právě v činnosti organizací, ale i na akci samé se trošičku zapomíná na důvody, proč s dětmi pracujeme. Celá řada mladších instruktorů – nemyslím teď „staré“ vedoucí, kterým je motivace asi jasná – bere práci s dětmi jako svoji zábavu nebo jako zábavu těch dětí. Naší silnou motivací byla i věta Mikina – což je ředitel domu dětí z Lužánek – který řekl, že „nevyplňujeme volný čas dětí, ale formujeme jejich budoucnost“. Možná se na to trošku zapomíná.
Co vás v souvislosti s cévévézetkou nejvíc potěšilo? A objevilo se něco, co vás naopak rozladilo?
Dá se říct, že mě hodně potěšilo to, že jsme v týmu sto dvaceti lidí, který zabezpečuje tuhle vévézetku, byli schopni ji tady udělat při rekordním počtu účastníků. Samozřejmě se muselo spojit několik organizací, které spolupracují; nemůže si to vzít na starost jedna pořadatelská skupina nebo jedna neziskovka, která to zorganizuje. Jsem strašně pyšný, že se nám to podařilo, jde o téměř tři roky příprav, které se během víkendu zúročí. Co mě rozladilo je spousta drobností, které se nám nezadařily úplně tak, jak jsme chtěli. Ale já o nich nebudu mluvit, protože si jich účastníci třeba ani nevšimnou… Jistě, jsou věci, které se nepodařily úplně tak, jak jsme chtěli. Ale myslím si, že nic totálně nezkrachovalo. Takže jsem spíš příjemně překvapen než rozladěn.
Co by chtěl „velký mlynář“ na závěr vzkázat své chase?
Já se především necítím býti velkým mlynářem, k tomu jsou, myslím, oprávněni jiní. Chtěl bych vzkázat účastníkům vévézetky – nebo těm, kdo se o ní doslechnou, budou o ní číst článek – aby opravdu nezapomínali na to, že práce s dětmi, kterou děláme většinou dobrovolně, zadarmo, po odpolednách mimo své běžné zaměstnání, je skutečně o tom, že se snažíme děcka někam dovést. Děti jsou dnes mnohem víc ovlivněny médii než rodinou a školou, pomaličku ztrácejí zájem být někde organizovány. Právě tahle setkání – ať už na regionální úrovni v rámci regionálních vévézetek, nebo celostátní vévézetky – jsou, alespoň pro mě, obrovskou motivací a načerpáním energie pro další činnost. Takže tohle bych jim přál taky.
Otázky pro Jitku Prokešovou – Jíťu, šéfku programů CVVZ 2005
Co vlastně cévévézetka nabízí účastníkům?
Celostátní velká výměna zkušeností je založena na třech druzích programů: jsou to semináře, diskuse a dílny. Semináře fungují tak, že přijde lektor, vykládá a účastník se něco většinou jenom dozvídá. Diskuse je pravá výměna zkušeností, kdy ti starší je předávají mladším, a někdy i naopak. A dílny opět vede lektor, od něhož se účastníci učí rukodělným zručnostem. Na celostátce probíhá dvě stě čtyřicet čtyři programů, které lektoruje sto čtrnáct lektorů. Myslím, si, že je tu hodně široký záběr; že si tady každý účastník, každý člověk, který pracuje s dětmi, najde to „svoje“, to pravé. Od tanců až po canisterapii, hipoterapii (léčebné metody využívající blahodárný vliv psů, koní) až po klasická témata Náš oddíl, Příprava celotáborové hry…
O co je největší zájem?
Určitě o hernu, kterou tady máme jako doprovodný program – je v ní vždycky plno. Je zajímavé, že i jejím prostřednictvím se předávají zkušenosti; existuje spousta oddílů, které mají vlastní herny a díky nim také získávají nové členy. Takže herna sem určitě patří. Jinak je ale velký zájem vždycky o diskuse, o pravou výměnu zkušeností. Myslím si, že účastníkům nejvíc dá, když si povídají o svých oddílech: kdo co jak dělá, jaké mají kroje… Hlavním cílem je, aby účastníci získali nové vědomosti, něco se naučili, a hlavně se za ten víkend dobili novou energií a chutí do toho všeho znovu jít a pokračovat. Myslím si, že tohle je nosná myšlenka.
Můžete trochu více přiblížit doprovodné programy?
Naším heslem celostátky je vrátit tuto akci ke kořenům. Zkoušeli jsme tedy navodit atmosféru doby, kdy na celostátku jezdilo sto lidí a atmosféra tam byla velmi přátelská a kamarádská. V doprovodných programech proto vystoupí dvě hudební skupiny; všichni se sejdou v jídelně, poslouchají, zpívají, zní kytara, vybaví se nám naše ohýnky na táborech… Patří k tomu i noční výsadek, a vlastně i herna. Ve zdejším mlýně zase máme expozici o Jaroslavu Foglarovi; je určena pro třebíčskou veřejnost, která se na ní dozví i o téhle naší akci. Na výstavu ve Větrníku bude pro účastníky vypraven zvláštní autobus, zájemci se tam tedy mohou jet také podívat.
Je na této cévévézetce oproti minulým nějaké novum?
Rozhodně; vždycky to tak bývá. Každý organizátor si svoji celostátku nějak utvoří k vlastnímu obrazu. Z programového hlediska jsme zkoušeli zařadit programy, které by vyplňovaly heslo Návrat ke kořenům; mám tím na mysli hlavně víc diskusí o oddílech. Mám totiž dojem, že se poslední dobou na celostátce objevují programy, které vlastně nemají s dětmi zase až tak moc společného. Takže jsem velký důraz kladla právě na programy, které v tomto ohledu většině účastníků hodně dají.
