Bylo mi dvanáct, ale přesto jsem se cítila jako děcko při prvním dni ve škole. Nakonec jsem se odhodlala a vešla dovnitř. Velká vrata zbrojnice, vysoká věž se starými zrezlými schody a všudypřítomný prach a pavučiny mi na odvaze nepřidaly. Postavila jsem se k ostatním, stáli jsme vedle sebe, koukali po místnosti a v duchu si říkali, když na nic nebudeš sahat a na nic se nebudeš ptát, už brzy odtud budeš pryč a už se nikdy nevrátíš! Pak ale přišlo ohromné překvapení. Usměvavý starý pán nás provedl tou zatuchlou budovou a rázem pod tou špínou nebylo haraburdí, ale starožitná stříkačka na dřevěných kolech a sekyry v kožených pouzdrech, zašlé helmy a zablácené kanady se staly výzbrojí statečných ochránců lidských životů a přírody. No jo, konečně mi to došlo, starším hasičům pomalu dochází dech a síly, a tak do svých řad potřebují mladou krev. Do zbrojnice po letech pustili pořádné světlo a zasvětili nás do tajemství požárních zásad, zodpovědnosti a sportu. A tak holky se sice trochu neochotnou, ale přesto potřebnou pomocí kluků ze zbrojnice udělaly aspoň trochu obyvatelné místo, oprášily medaile a poháry z dávných úspěchů a mohlo se začít odznova.
Od té chvíle uplynulo šest let. Není to sice dlouhá doba, ale za ten čas se ze zbrojnice stal náš přechodný domov a my známe každý centimetr zevnitř i zvenku. Na stěnách již visí naše diplomy a ocenění, prázdné skříně a ticho jsou dávnou minulostí. Pocit strachu v břiše už sice zmizel, ale přesto si na své poprvé vzpomenu vždy tehdy, když k nám přicházejí nové tváře s tím samým výrazem, který jsme kdysi měli i my.
Ať je tedy zbrojnice sebemenší a seberozpadlejší, soutěže nevydařené a rozhodčí neobjektivní, i když se nás sejde pět místo dvanácti a občas se hodně skáčeme po nervech, hasič má své kouzlo a právě ono táhne mladé lidi do zbrojnice a staré drží v SDH.
Převzato z časopisu mladých hasičů Hasík, 2005