Je tak trochu kuriózní, že kampaň 30 dní pro neziskový sektor probíhá v únoru, měsíci, který i kdyby hodně chtěl, nikdy mít 30 dní nebude. Ale možná, že v tom je tak trochu skrytý záměr pořadatelů: nějaký ten den zůstane i na další měsíc… Otázka spíš zní – zkusili jste a s jakým úspěchem někde „otisknout“ svůj obraz? Bylo víc vidět či slyšet o tom, co děláte? Mívám někdy z kontextu celostátní kampaně dojem, že sdružení, ve kterých se věnujeme s dětmi a mládeží takové té „obyčejné“ každotýdenní činnosti, zůstávají poněkud stranou. Ve Strakonicích mne však přesvědčili, že nabízejí pomocnou ruku skutečně všem. Tedy téměř všem.
Proč téměř? Přece proto, že nutit někoho, aby se propagoval, aby o sobě dal vědět v podobě aktualizovaných informací, nejde. Šmidingerova knihovna ve Strakonicích – Informační centrum neziskových organizací a Evropské unie připravila v podobě elektronické i tištěné Adresář neziskových organizací Strakonicka (www.knih-st.cz). Nabídka zahrnuje skutečně široké spektrum organizací – od těch, kteří se zabývají pomocí zdravotně postiženým a prevencí, přes sdružení naplňující volný čas dětí a mládeže až po nejrůznější zájmové kluby pro děti a dospělé. Výhodou tištěné publikace je i oborový rejstřík (děti, divadlo, dobrovolnictví, historie, hudba, charitativní činnost, informace, kultura, mládež, nadace, ochrana zvířat, pečovatelská služba, poradenství, výchova, výtvarné umění, vzdělávání, zájmová sdružení, závislosti, ženy, životní prostředí). Adresář je určen k usnadnění práce neziskovým organizacím při vzájemném poznávání a navazování spolupráce, ale i těm, kteří hodlají činnost těchto organizací nějakým způsobem podpořit nebo se o neziskový sektor zajímají.
U příležitosti vydání Adresáře připravili v Městském kulturním středisku ve Strakonicích výstavu, kde se jednotlivá sdružení mohla náležitě zviditelnit. Asi nejlépe se to povedlo folklornímu souboru Prácheňáček. Ten byl vidět nejen na nástěnce (fotografie z vystoupení souboru a další zajímavosti z dlouholeté činnosti), ale všude kolem. Kluci a děvčata z města, ke kterému už nerozlučně dudy a krásné písničky patří, předvedli, že dovedou nejen zpívat, ale i tančit. Naopak místní skauti si příliš hlavu se svou prezentací nelámali. Na první pohled byl jejich prostor na nástěnce hezky upraven, při bližším prohlédnutí jsem však zjistila, že tam prostě vyvěsili plakát vydaný ústředím Junáka. Obrázky hezké. Ale o tom, jakou mají klubovnu či co konkrétně strakoničtí skauti dělají ani vidu, ani slechu. A to si myslím, že je škoda. Velká škoda.
Ano, 30 dní pro neziskový sektor je prostor, který při troše úsilí lze zajímavě využít a dát o sobě vědět. Záleží především na nás, zda nezůstaneme u obecného sdělení „jsme tady“ a prozradíme o své existenci trochu víc. Něco, co by mohlo skutečně oslovit a přilákat další zájemce.
